My jsme měli ovšem i jiné starosti. Od září se nám změní složení kolektivu, budeme rozdělení na sportovní , studijní a takovou ,,zbytkovou“ třídu, já chtěl do té sportovní, tam jde i můj nejlepší kamarád Milan. Když k nám přišel vybírat náš tělocvikář Zajíček typy do budoucí sportovní třídy, hlásil jsem se také, moc jsem si to přál. Nastaly prázdniny a já se těšil do šesté třídy, byl jsem vybrán ,,mezi sportovce“, takže jsem se mohl vytahovat před dvěma mými ostatními kamarády z našeho domu.

      Prázdniny utíkaly jako voda, byly jsme u babičky na Vysočině, už jsme si dvacátého srpna připravili svoje věci s tím, že 22. srpna pojedeme domů. Ráno jednadvacátého srpna mě vzbudil v pět ráno strýc, který se chystal do práce. ,,Jsme obsazený rusákama, rusáci nás obsadili,“ Malá vesnička byla v pohotovosti, lidé se vraceli od autobusové zastávky s tím, že žádné autobusy nejedou a nepojedou. Do konzumu nedovezli chleba a pečivo, rychle nastal nákupní chaos, fronty na všechno, lidé byli k sobě ale vstřícní a společné obavy z budoucnosti je stmelovaly – alespoň na chvilku.

      Na úzké silnici za lesíkem bylo slyšet dunění motorů, kolony tanků rachotily několik hodin a někteří odvážlivci šli pozorovat kolonu. Babička i strýcové měli v živé paměti druhou světovou válku, pomatovali si násilí, tragédie obyvatel i strach rodin o životy i majetky. Měli tak obavy z ,,bratrské pomoci“, rozhlas i televize informovaly o mrtvých a zraněných spoluobčanů, o hmotných škodách v republice. Ale už 23.srpna začalo fungovat autobusové spojení. Já, matka a můj čtyřletý bratr Miloušek jsme mohli odjet domů do Prahy. Na autobusovém nádraží na nás čekal táta. Když jsme dojeli na Florenc, táta nás objímal se slzami v očích. Nikdy předtím jsem ho takhle neviděl. ,,Já se o vás strašně bál, tady v Praze jsou mrtví , těm vojákům je jedno koho střelí……“.

            Do školy se nastupovalo normálně prvního září, atmosféra ve škole byla plná emocí a my dvanáctiletí jsme ji také prožívali. Nás kluky zajímalo také , jak se bude rozvíjet naše sportovní ,,kariéra.“ Budoucnost se rýsovala především v košíkové. Děvčata povede paní učitelka Koštejnová, kluky pan učitel Zajíček. Budeme mít víc hodin tělocviku, budou různé sportovní aktivity i v jiných druzích sportu, v lehké atletice a i v nových sportech, které jsme ani neznali. Také jsme se dověděli, že náš spolužák z páté třídy Petr Tereba, už nikdy s námi nebude hrát fotbal.Zemřel během prázdnin na zánět mozkových blan.

       Učitel Zajíček jako hlavní iniciátor basketbalového nadšení na ZDŠ Petřiny-sever, měl na začátku školního roku 1968-69 zásadní projev na úvod. Každého z nás vyvolal, ten se musel postavit a něco říct a něco si poslechnout. Také já se musel postavit a tak se dozvědět: ,,Tady Pepa , ten musí zhubnout, aby mohl zapadnout do našeho sportovního kolektivu“. Tak nějak podobně hovořil a já si to dobře zapamatoval. Dalším bodem jeho projevu bylo jiné téma.

Posadil se neformálně na první lavici u tabule a začal:,,Chtěl jsem vám říct, abyste mi říkali pane učiteli, slovo ,,soudruh“ se často komolí, pak je z toho ,,souško, sodrhu“ a podobně“.          Tak jsme mu to bez problémů slíbili. Začal nám sportovní život, neustálé tréninky basketbalu,volejbalu,kopané, lehké atletiky. Já se ještě přihlásil do oddílu TJ Petřiny , kde jsme v ,,dolíčku“ na Větrníku trénovali se Slávou Bolardem základy volejbalu. Prostě každý den byl nějaký trénink, zápas, turnaj, pořád jsme byli ,,v pohybu“.

     Neznali jsme počítače, internet, v televizi nebylo nic moc zajímavého – prostě sport byl podporovaným vybitím energie , byl tolerovaný vládnoucí mocí, takže jsme svůj volný čas věnovali tomuto fenoménu. Vždyˇmy kluci jsme měli být za pár let potencionálními obránci tábora míru a socialismu, takže jsme museli být fyzicky zdatní pro tento ,,vznešený“úkol.

U zápisu prvňáčků mého bratra Milouška nechtěli zprvu zapsat, tvrdili o něm, že nechodil do školky a že je o proti ostatním dětem poněkud pozadu. Avšak naše matka si vybojovala přijetí svého synka a tak Miloušek nastoupil prvního září do školy. To bylo slávy! Jaké bylo překvapení , když můj bratr po čtrnácti dnech pobytu v první třídě, přinesl v notýsku informaci, že od příštího týdne nemá už do školy chodit, že až příští rok bude očekáván. Matinka se tedy vypravila do školy a co jim tam řekla, to si asi vedení školy za rámeček nedalo. Já coby frekventant osmé třídy téže školy však propadal trudným myšlenkám, že se mě někdo z vedení školy bude mstít, nebo že mě čeká potupný rozhovor či nějaké ironické narážky. Mé obavy se naštěstí nevyplnily, ale můj bratr trávil školní rok s mojí matkou doma .

Chtěl jsem hošíčka našeho trochu zabavit, aby zapomněl na dočasný vyhazov ze školy. Tak jsem si ním občas hrál to přeci starší bratr by občas měl. Zjistil jsem, že osmiletý rozdíl v tomto věku dělá divy. Milouška jsem především velmi lehce přepral, mohl jsem mu zakroutit ruce, dávat ťafky, mačkat prsty a tak vůbec mít nad ním fyzickou převahu. Občas si chodil postěžovat rodičům, ale já jim s vervou vysvětloval, že já za nic vlastně vůbec nemůžu.

Naší oblíbenou hrou se stal hokej, Hráli jsme ho v obýváku, každý jsme měli hokejku za dvacku, tenisák a zápal do hry. Nábytek duněl pod údery hokejek, tenisák lítal po pokoji, Miloušek padal do skříní i na podlahu. Přece bodyčky jsou při hokeji povoleny a já jimi nešetřil. Mladé tělo se naštěstí rychle regenerovalo a modřiny mizely rychle z těla sportovce.

Aspoň jsem ho trochu zocelil do dalšího života, no né?

Bylo tedy zcela normální a běžnou věcí jít na vojnu , chodit v zelené uniformě, zdravit vždy a všude nadřízené důstojníky, dodržovat pravidla popsané v tehdejších předpisech. Tak třeba i na dovolené, ta trvala ročně deset dní a voják měl na ni nárok. Za odměnu., za dobré plnění svých úkolů a bůhví ještě za co, mohl voják dostat takzvané volno k opuštění útvaru, zpravidla v trvání dvou dnů. Ve všech případech musil nosit vždy a všude uniformu, vyjímka byla třeba na vlastní svatbu, tam na obřad  jí mohl velitel povolit .

Zvláštní  kapitolou bylo politické školení mužstva, známé tehdy pod zkratkou PŠM.                A  vůbec – zkratky nás provázely celou vojenskou službou. Třeba PVS – politická vojenská světnice, proč zrovna světnice, to opravdu nevím. Politická školení bylo prioritou, protože ať byl voják hloupý nebo chytrý, hlavně že byl politicky uvědomělí, že věděl kdo je jeho nepřítel.

Tehdy jsme cvičili, pochodovali a přísahali pod revolučními hesly, které vyjadřovaly rozhodný odpor vůči imperialistům, lásku k Sovětskému svazu a Varšavské smlouvě. Odvedli nás pod prapory obhájců věci dělnické třídy, po příjezdu do kasáren nás ostříhali, vydali vojenský oděv a párek. Po té  začala šikana a vojenský dril.

Byli jsme zastánci oné politiky třídního boje, věřili jsme snad  vládní ideologii či jsme snad podporovali aktivně politiku vládnoucí strany? To asi těžko. Kolik z nás bylo skalními komunisty a vyznavači bolševismu? Těch bylo jen hrstka, všichni ostatní to chtěli jen a jen přežít. Nepřemýšleli až tolik o bolševické propagandě, to byla jen komická nutná kulisa pod zbraněmi sovětských vojsk, tak se švejkovalo, ironizovalo, vykládaly se různé vtípky a za zády důstojníků se pošklebovali jejich  ideovým blábolům.

Když mě přidělili k Pohraniční stráži, zněl povolávací rozkaz ,,cílová stanice Volary,“

tak tam jsme po stovkách napochodovali do kasáren a tam nás ,,hodní“ důstojníci v první fázi osvobodili od lahviček alkoholu, kterými jsme byli bohatě vybaveni. A tak jsem se stal přisluhovačem režimu, dokonce pěstí dělnické třídy a basta. To nám vysvětlilo několik historiků, kteří v době útlaku chodili do základní školy a dnes rádi vysvětlují zločiny komunismu. A tak jsem se stal zločincem.

Faktem zůstává, že jsme se proti našemu angažmá nijak nevzpírali, kdo sloužil přímo na hranici na pohraničních rotách, mohl se dostat do týlu poměrně jednoduchým způsobem Stačilo prostě něco vyvést, třeba se pořádně opít a nepřijít včas na rotu či zpochybnit svou ideovou pevnost při ostraze státní hranice. Většina z nás chtěli přežít dva roky vojenské služby a vypadnout. Tak se jednomyslně volilo, pracovalo v SSM, jezdilo na ideové konference či se pracovalo s mladými strážci hranic (něco jako pionýrská organizace zaměřená na ostrahu hranice, prostě když děti viděli neznámého člověka ve vesnici, tak to oznámili pohraničníkům). Tento způsob života byl pro nás normální. Žili jsem s hesly pod vládou velké strany, nechtěli a nemohli ani volit někoho jiného než nám soudruzi ke ,,svobodným“ volbám připravili a že bychom ty naše samopaly obrátili proti komunistům? Vždyť organizovaných komunistů bylo 1,5 až 1,8 miliónu z patnácti mil.obyvatel – asi takové to byly počty, to skoro v každé rodině byli komunisté, tak jsem měl zastřelit strejdu nebo dědu – komunisty?

Ano, byl jsem zločinec viděno kukadly těchto ,,hodnotitelů“ minulosti, bylo nás hodně, hodně takových zaprodanců režimu. Ještě že nám to tihle chytrolíni moderní doby umějí vysvětlit.

pokroucené  komentáře pronikly do světových médií poškodily pověst naší země a hlavy státu.

Náš prezident už brzy oslaví ( už oslavil(? ) – své kulaté ) životní jubileum. Na světě je už nějaký ten pátek, je nucen se chovat vážně a seriózně a nemá čas na své koníčky a zejména své záliby. Kromě vášně k sportovním výkonům sbírá (a to není příliš známo) různá pera, má jich na hradě prý slušnou sbírku. Pera, propisovačky, tužky z celého světa získané při různých příležitostech tvoří slušnou sbírku, která bývá přístupná pro veřejnost jednou ročně v rámci akce ,,Otevřený hrad.“

Pošleme jeden každý z nás dárek na Hrad !  Pošleme originální pero! Znám osobně jaká je sběratelská vášeň, vím co je člověk schopen obětovat, aby jeho sbírka nejlepší. Pak je schopný i neuvážených činů, podivného chování, nepochopitelných reakcí.

Myslím, že je to  zajímavý nápad, který udělá na Hradě radost. Nebudeme posílat samozřejmě ty levné propisovačky z hypermarketu, to by nebylo moudré, ale je třeba do dárečku nějakou tu korunku vrazit  (skrblíci ať raději neposílají nic, ostudy je už dost).

Přece je přímo našim posláním dělat radost svým spoluobčanům, no ne?

              Noviny před revolucí měly ve všední den tak čtyři listy, takový deník Práce při pondělku jen tři a taky se za padesátník prodával, četlo se od zadní stránky ( tedy od sportovní stránky) , aby se to podstatné stihlo přečíst, než člověk dojede do práce. Uvnitř listu se četla Černá kronika , inzeráty, program televize, první a druhá strana byla plna nezajímavých soudruhů, závazků a imperialistů. V sobotu za kačku nám většinou přidal hodný vydavatel něco kreslených vtipů či humorných anekdot. Než jsem dojel do cíle své cesty, noviny byly většinou přečtené.

           Dnes již většina čte noviny od začátku , ovšem vzhledem k množství stránek jsou pro jedince jedoucího do práce půl hodiny k nepřečtení. Abych se prokousal  celým obsahem, abych dokázal vstřebat tu ,,palbu intelektuálských “ názorů, glos, článků, komentářů, tak to abych půl směny jen a jen četl. Pak tlustospis ještě navečer vnutit manželce, pak dospívajícím dětem, prostě abychom si noviny , celá rodina, patřičně užili a využili. Vždyť veselé anekdoty jsou dnes mnohdy na prvních stranách, optimistická ekonomická prognóza v příloze XX 22, neotřelý pohled na společnost  a  komentář o všem možném uprostřed, barevná příloha pro rodinu a zahrádkáře zvlášť vložená každý druhý den……..             

              Někdy mi naskakují otázky typu :Vydrží tištěná média další roky v podstatných nákladech? Budeme číst jen elektronické knihy? Proč dnešní děti málo čtou? Někdo mi to tuhle vysvětloval : , Je toho všeho tak nějak moc, prostě všeho, už se v tom ztrácíme, už se nechci v tom všem brodit, chci mít chvilku klidu, hodně lidí už nechce nic, vůbec nic číst. Chtějí mít od všeho pokoj.“

       Docela s tímto názorem nesouhlasím, ale z druhé strany je pravdou, že ,,všechno opravdu nemusím.“

     Proč bychom nepodpořili výrobu rychlokvašek, líheň z Plzně nám všem ukázala cestu,jak vyrábět turbointeligenty. Přece je lepší dle dalšího návrhu pana Dobeše zrušit akreditační komisi ,kterou by nahradila jakási dohlížecí agentura. Akreditační komise nemá sama o sobě dostatečné kompetence a samo ministerstvo na názory a podněty těchto odborníků příliš nedá, ale vznikem agentury by se této rýpající komise navíc bezbolestně zbavilo.

      Možná by pan Dobeš zkrácením studia chtěl ušetřit, možná by chtěl usnadnit přístup k titulům širokým masám , možná hledá cestičku jak se vyrovnat procentům vzdělanců s tituly v EU (původní ), možná že zkouší meze trpělivosti široké veřejnosti. Asi už si nepamatuje, že před rokem 1989  průmyslovku při zaměstnání musel dělat pět let a při tom chodit do práce. A že vysokou školu při zaměstnání (některou – třeba ČVUT) studoval zájemce šest let.

       V současnosti lze studovat střední školu po vyučení již za tři roky. Pravda, dnes to stojí peníze.

     Hledat možné reformy ve školství je pro pana Dobeše zřejmě neřešitelný rébus. Asi ho nenapadlo, že systém ,,nošení peněz studentem do školy“ je nesmyslný a drahý přežitek.

Pokud tedy násobek studentů určuje výši dotace, evropská honba za pseudovzdělaností je kritériem pro vznik dalších středních a vysokých , vysoce nekvalitních, škol a s filozofií, že přístup ke vzdělání musí mít každý, tak obsah naší státní peněženky na to opravdu nestačí.

      Dovolím si tvrdit, že lze studovat i při zaměstnání, nejen já studoval deset let při zaměstnání a všichni z nás si odříkali, nejezdili na zahraniční dovolené, nekupovali si nové auto a škudlili korunky na školné třeba v rámci celoživotního vzdělávání.

      Fenomén honu na studenty-klienty na některých typech škol je v dnešní podobě je pro školství cestou do záhuby, chaosu a celkového poklesu. Musíme mít populaci z devadesáti procent vysokoškolsky vzdělanou? To je opravdu degradace vzdělání, urážka těch, co  poctivě studovali. Není vidět snahu změnit nesmyslné studijní programy pro tu ,,línější“část populace, zastavit činnost těch příliš ,,hodných“ škol, co si budují pověst, že ji udělá téměř každý a získávají tak slušné počty studentů a tak se drží nad vodou. Není nastaven systém tak, aby nekvalitní škola rychle skončila, neřeší se v podstatě možný odběr titulů.

     Ano , možná se někteří studenti psychicky nedokázali vyrovnat s úporným studiem a i slibní studenti vzdali studium jak se na jiném blogu píše, ale tvrdím, že když to nebude úporné studium, tak přece bude asi tzv.,,o ničem“.

     Pan Nečas asi už lituje, že pana Dobeše nedokázal z pozice ministra odvolat.

    Je příznačné pro modrý klub, že si páni poslanci začli dovolovat, až když kritiku posvětil jejich největší autorita, tedy otec zakladatel ODS. To samozřejmě není pan Nečas. Tímto stálým kolotočem se také zapomíná na pana Vondru a jeho ,,trošku dražšší “ ozvučování, na ,,kalouskoviny“ minulých let raději nevzpomínat.

Co s tím vážení spolužijící? Nové volby nám asi mnoho nepomohou, vítězná ČSSD (jak už tradičně to oranžoví umí) nemají kamarády do vlády, tedy kromě KSČM – ale těmi snad ne?! Jaká je budoucí vize , perspektiva? To asi tahle garnitura bude muset odejít do věčných lovišť, pak nová generace snad najde nějakou lepší sestavu.