V Březové u Sokolova byla kasárna pro výcvik vojáků pohraniční stráže. Součástí  poddůstojnické školy byly výcvikové kurzy i pro budoucí telefonisty, stavěče signálních stěn a jiných profesí potřebných pro činnost spojení a údržbu těchto prostředků v prostředí pohraniční stráže. V sedmdesátých letech zmizely z hranice dráty s vysokým napětím. Byly zde instalovány signální stěny, kdy při zkratu se na příslušné rotě rozdrnčel zvonek na ústředně  a na daný úsek vyjížděla poplachová hlídka. Taky existovalo natažené telefonní vedení po úsecích u hranice, kde se mohla hlídka napojit přenosným mikrotelefonem na ústřednu pohraniční roty. Nechci unavovat podrobnými popisy technologiemi zabezpečení státní hranice, ale přece jen chci alespoň částečně popsat  tehdejší technické prostředky,  považuji to za užitečné pro neznalé. Z dnešního pohledu technické muzeum. Tak třeba radiostanice  jež vážila okolo dvaceti kilogramů ,nosila se na zádech ,skládala se z elektronek a zelených plechů, prostě vrchol poválečné techniky. Nebo dálnopisy v dřevěných skříních, telefony na kliku. Zajímavé byly také telefonní ústředny,  kdy hovory se propojovaly pomocí telefonních šňůr, kdy se na ústředně vyklápěly klapky se jmény a jiné podobné technické rarity. Po příjezdu nás poddůstojníci seznámili s režimem výcviku, školní rozvrh byl vždy na začátku týdne vyvěšen u vchodu do baráku na místě, kde sloužil dozorčí roty. Opět se jednalo o dlouhý vojenský jednopodlažní barák s chodbou uprostřed a malými pokojíky a záchody po obou stranách, navíc s malým kinosálem, kam jsme chodili povinně vždy v sedm večer sledovat  televizní noviny. Také se zde promítaly prověřené filmy, které jsme mohli navštěvovat v době osobního volna. Konaly se zde i různá shromáždění , školení a schůze. Mašinérie byla už dobře propracovaná a politicky promyšlená. Pokoj jsem sdílel se šesti dalšími kolegy různých profesí. Byl zde zaměstnanec  Českých telekomunikací, prodavač  elektra z obchodního domu Kotva a také absolventi průmyslovky, kluci z Prahy nebo venkova, jeden Slovák od hranic ze SSSR –prostě míchanec lidiček. Musím se zmínit o našem veliteli třetího družstva svobodníkovi Kolovi, milovníkovi žen. Byl to čerstvý absolvent poddůstojnické školy, kam jsme my čerstvě nastupovali, takže jsme doufali, že nebude mít ještě tolik ,,zelený mozek“. Byl opravdu z poddůstojníků nejmíň aktivní. Velitel druhého družstva byl desátník Rusňák, Slovák ze Šariše, ten uměl řvát na všechny tak, že ho bylo slyšet po celém baráku a konečně velitel prvního družstva, služebně nejstarší záklaďák, četař Míča. Byl to statný chlapec z nějakého JZD, byl dobře vykrmený, ale na svou tloušťku pružný chlapík. Oni si vždy někoho z kurzu vytypovali, aby jim tam zůstal jako velitel družstva. Šéf  naší čety byl desátník absolvent Volráb, prý absolvent pražské slaboproudé průmyslovky. Takže tohle byli vlastně také vojíni základní služby, ale dostali funkci a tak se staly převodními páky socialistické pohraniční stráže. Na takových a podobných stály naše ozbrojené složky. Řvali na nás od rána do večera, dělali to všechno,  v podstatě zadarmo a nesli hlavní tíhu výcviku, dělali nepopulární práci za důstojníky, ale těšil je zřejmě ten pocit moci. Nebyli možná u STB ani v Komunistické straně, ale dělali spolehlivě špinavou práci .   A dělat  to opravdu nemuseli, bylo to jejich dobrovolné rozhodnutí  zůstat u výcvikové roty. Ještě bych se zmínil o veliteli roty, kapitánu Korychovi. To byl poměrně vysoký , štíhlý chlapík, typický voják z povolání. Také se objevil ve filmu ,,Sedmého dne večer“, kde řídil vojenský poplach a velel přes telefon:,,Do zbraně, do zbraně.“ Jinak setkání s ním osobně bylo poměrně vzácné. Když velel celé rotě, tak i naši velitelé museli šaškovat spolu s námi a to se jim vskutku nelíbilo. Zástupce pro věci politické (ZVP) byl kapitán Borecký, on s námi hovořil spíš jako táta a na tomto principu si získával důvěru. Musím říct, že ten nesmyslný vojenský řád udolával naše mladé mozky. V šest ráno budíček, v šestnulapět osobní hygiena,v  šest deset nástup na rozcvičku – ta trvala půl hodiny  v každém počasí, pak úklid a snídaně – všechno v poklusu.,,Nástup, nástup!“, ten byl pořád na něco, na kontrolu všeho možného, zábava na večery , na víkendy, na svátky…….Pořád jsme se převlékali ,čistili boty a výstroj – taky se holili. Kdo měl vousy, tak ten se musel holit skoro každý den a byl taky kontrolován například pomocí obyčejného papíru. Běda když zašustil! Tak jsme si to museli zopakovat – tedy to oholení. Znova a znova jsme si skládali oblečení, uklízeli, strojili se do uniformy a tak podobně. To by člověk nevěřil, jak se dá někomu znepříjemnit  existence. ,,Vy mongolové, pohněte si, ale rychle!“  Říkali nám mongolové, byla to jakási značka méněcennosti, to nám chtěli dokázat – že jsme ,,nic“. Až po čase jim to důstojníci zatrhli, nikoli kvůli nám, ale protože Mongolsko je spřátelená země a spojenec. Po výuce bylo povinné samostudium a to společně všichni na učebně , samozřejmě pod dozorem. Když ně někomu klesala hlava na stůl, tak se ozvalo:,, Vojíne, běžte se umýt  a pak si stoupněte do kouta“. Takže většina z nás byla mokrá a znalá všech pavučin v rozích učebny. Nesmím zapomenout na politické školení mužstva (PŠM), to se konalo na kinosále roty a vyučovalo se nejen o politice, imperialistech, ale i o historii a vzniku pohraniční stráže. Věděli jsme, že základem je to, že imperialisti jsou špatní , sověti, socialističtí borci, komunistické myšlenky atd.,to že je dobro. S tím se dalo poměrně dobře vystačit pro případné otázky zkoušejícího. Oni nás totiž ze všeho přezkušovali. Dost špatné vzpomínky mám a protichemickou přípravu, kdy jsme trénovali oblékání gumového obleku a bot na předepsaný čas. Tomuhle oblečku se říkalo ,,atombordel“, jak z názvu vyplývá , používal se i pro nácvik pro případný jaderný útok. Ono ta příprava v poddůstojnické škole byla vždy o splnění nějakých norem. Pro dokreslení – učili jsme se psát na dálnopisu. Požadovaný byl určitý počet znaků za minutu a s určitým počtem chyb. Nepsal se text, ale tkzv. Q – kódy, což byl shluk pěti písmen, což byly zakódované informace dle tajné tabulky, příjemce měl také tabulku a tak si mohl zprávu přečíst. Kdo nesplnil ony požadavky, psal a psal do zblbnutí, až vše splnil. Někteří kolegové ve výcviku zvládli vše bez problému, ale většině z nás se vždy nějaká disciplína vymkla z rukou. Mě osobně nešla střelba a tak jsem s několika dalšími trávil nácvikem na střelnici. Představa, že bych po někom měl střílet, byla děsivá. Doufal jsem, že už střílet po lidech ani po zvířatech nebudu muset ani na vojně, ani v civilu a to se mi naštěstí splnilo. Tahle disciplína naštěstí naše velitele unavovala a také asi šetřili střelivem a když viděli taková nemehla, tak jim ty díry do papírových terčů udělali sami. Ti hošani, co nebyli fyzicky na patřičné úrovni, trpěli na překážkové dráze speciálně upravené pro frekventanty pohraniční stráže. Tam přelézalo, šplhalo, podlézalo, překonávalo – ale když se neplnil předepsaný čas, tak se z mladého vojáka stala ruina. Opakování znamenalo fyzické i psychické vyčerpání. Pořadová výchova (ty termíny se mi už po letech možná matou , takže pardon), to bylo pochodování, zdravení, hlášení se veliteli. Někdy z toho byla dobrá komedie, ale naši šéfové se tvářili, že na tom stojí celá Varšavská smlouva. Třešničkou na dortu byly noční cvičení, případně nástupy do plné polní před rotu. Náš plat – soudruzi říkali služné – činil u vojínů – pohraničníků mimo hranice 120 Kč za měsíc, strava, oblečení, ubytování zdarma. Kdo to dneska má….Bylo mi devatenáct v listopadu, byl jsem opravdu z obyčejné nepolitické rodiny,neznal jsem jiné zřízení než socialismus , vůbec mě (myslím že nikoho z nás) nenapadlo, že by se tento systém mohl zhroutit, že by to vše mohlo být jinak a zapomenuto. Ovšem v té širší rodině bylo několik komunistů. Můj dědeček, otec mého táty byl dělník v kamenolomu a patřil k zakládajícím členům KSČ, jeden z mých strýců jako šofér vozil prý předsedu vlády Štrougala, druhý byl v okresním městě tajemníkem, další byl kulakem – soukromým zemědělcem, další byli řemeslníci, dělníci, žádní úředníci. Skoro v každé rodině byl někdo u komunistů , pokud vím, bylo jich v tehdejším  Československu asi 1,6 až 1,8 miliónu. Takže já je měl jako kluk tyhle strejdy rád ,ať byli jací byli.  My jsme vojnu a to šaškování brali jako nutné zlo, bylo to nepříjemné ale normální, ani jsme nepolemizovali o politice, chtěli jsme to všechno jen se zdravou kůží přežít. V dnešní době se musím jen a jen smát hodnotitelům minulosti (to se týká výstupů některých představitelů Ústavu pro výzkum totalitních režimů anebo z druhého pólu zase některých profesionálních bývalých důstojníků PS či komunistických sdružení). Ti z toho ústavu to hodnotí povětšinou z písemných materiálů či svědectví, ti druzí si myslí, že úvahy vojáků základní služby  byli a jsou  stejné jako důstojníků z povolání, kteří byli většinou ve straně. Jedna hloupost za druhou. Ti z ústavu tam nestáli, nesloužili, neprožili na hranicích v té době žádný čas, neumí si osvojit pocity a emoce těch dvacetiletých kluků, které tam strana a vláda poslala. A důstojnický sbor? Byli mezi nimi opravdoví chlapáci, sympaťáci a  i odborníci na danou problematiku. Třeba spojaři nebo kynologové. Na straně další – politruci, fanatici ideové pravdy a bojovníci proti imperialismu, lidi co by se jinde neuživili tak parazitovali za slušné peníze, na straně jiné to byli i tací, co to brali jen jako práci, která jim přináší pravidelnou výplatu. Pohraniční stráž živila také spoustu civilistů a různé lokální podniky, díky tomu, že v těch pohraničních krajích to byl důležitý zaměstnavatel, měli představitelé pohraniční stráže významné slovo i v místních samosprávách a v místní komunistické smetánce. Velitelé pohraničních jednotek měli v příhraničních oblastech výsadní postavení, veleli ozbrojeným oddílům, které přímo vykonávali přímé vojenské úkoly. Nebylo žádné vojenské cvičení, jednalo se o přímé akce související s ostrahou hranice. Výcvikové jednotky na tom byly poněkud jinak. Takové úvahy jsem ale v té době neřešil, těšili jsme se z drobných radostí a očekávali konec té zelené pakárny. Musím neznalým sdělit, že do přísahy jsme nesměli opustit kasárna a tak celý měsíc jsem nevystrčil nos z vojenského prostoru. Tento přijímací proces jsme završili pochodem nováčků před tribunou, slavnostní přísahou a první vycházkou. Hurá na pivo! To panečku po měsíci chutnalo. Bylo mi jen líto, že za mnou na přísahu nikdo nepřijel. Moji rodiče nemohli a já se jich nedoprošoval, bratr byl žák základní školy, žádná slečna nebyla a tak zbyla jen ta hospoda a několik stejně postižených kamarádů. Tenkrát jsem měl poprvé vycházkovou knížku, kde bylo napsáno od kdy do kdy mám vycházku, tu jsem také předkládal  vojenské hlídce, která nás kontrolovala. Občanka byla uložena a tu jsem dva roky nepotřeboval. Výcvik pokračoval i po přísaze. Jenže přišli vánoce a my tam jak blbečkové si hráli na vojáčky. Ti co měli rodinu (nebylo jich mnohou) dostali dovolenou – ta byla 10 dní za kalendářní rok, mohli si vybrat po dohodě i méně dnů, My svobodní jsme čučeli v kasárnách a předstírali pohodu vánoc. Vojín George Havrlík, velitel světnice a nejvyšší člen našeho družstva přišel s nápadem, jak oslavit alespoň poslední den v roce. Jistě každý chápe, že jsme neměli možnost  skladovat  alkohol v kasárnách v době výcviku, byli každodenní prohlídky světnice, skříní i osobních věcí. Zakoupil francovky zn. ALPA s lesní příchutí. Ta byla považována za léčící prostředek na opuchlé nohy. Měla také v sobě určité procento alkoholu, to tvrdil George Havrlík a já mu uvěřil. Nakoupil jsem také flaštičky ALPY a spolu jich několik vypili. Byli jsme pak skutečně v jiném světě. Do té doby jsem nepoznal nic strašlivějšího. Běhali jsme střídavě zvracet na záchod a celou noc jsme prožili s křečemi v břiše. Poprvé mi nevadil strašlivý puch z ponožek  Georga, bylo mi jedno totiž úplně všechno. Ať si mě ti zelení mozci klidně zavřou, mě je všechno putna. Musím se svěřit, že v tomto výcvikovém kurzu nás učili i zpívat. Samozřejmě to nebyly hity z rádia Luxemburg, ale revoluční písně do rázného vojenského pochodu. To jsme se učili většinou venku na cvičišti v kasárnách, nebo v případě špatného počasí či lenosti poddůstojníků na kinosále. Tam se pochodovalo na místě mezi sedadly a k tomu nám pouštěli  gramofonové desky  abychom se naučili správně melodii. A když se jim zdálo, že zpíváme potichu nebo že zpívají jen někteří, tak nás to nechali zpívat znova a znova. Už jsme všichni chtěli jít někam pryč, tak jsme řvali  co se dalo, jen aby byl konec. Taky se promítaly prima filmy, samé to trháky. Nevím, kdo prováděl výběr, ale musel to být odborník na svém místě. Kam se na to hrabali cenzoři v civilní sféře. My jsme ,,raději“ náš volný čas trávili úklidem rajónů, nácvikem toho, co se už nestihlo v normálním výcviku.