Ukázka z připravované knihy:

Hlavně začít jiný život

Možná byl červen, možná květen, ale jisté bylo, že pomalu končila škola a začínaly prázdniny. Poslední před opuštěním devítiletky. Bezstarostné dny plné sportu a očekávání dalších, nových, očekávaných dobrodružství. Co bude? Jistě přijde něco velkého, člověk se vyučí řemeslu, bude něco pořádného umět, vydělá ty peníze a bude si moc koupit spoustu věcí …třeba kytaru nebo foukací harmoniku! Prodávaj ty levný čínský za stovku, ale občas mají na Jungmanově náměstí foukací honerky za tři stovky. Když po vyučení budu brát čtrnáct stovek, není to moc, ale na harmoniku bude. Tu kytaru z překližky za dvě stě nechci, má kovovej zvuk, pěkná je už za tři sta osmdesát…..

V bílé budově dopravního podniku u Vltavy na jaře v roce 1972 seděla ve druhém patře přijímací komise. Usmívající starší paní se na mě podívala a spustila: „Tak tě vítám milý“… pak se podívala do papírů na stole a dodala „milý Josefe, vybral sis povolání s velkou perspektivou se zaměřením na nové technologie, na nový druh dopravy, na provoz metra!“

Byl jsem tak přijat do učňáku a táta měl po starostech. Hned v půlce srpna před začátkem školního roku jsme my, nováčci, jeli na chmelovou brigádu do JZD Kounov. Vycpané matrace čerstvým senem voněly velkou místností, kde v patrových postelích spalo nejméně šedesát brigádníků.

Naši vychovatelé byli vlastně mistři odborného výcviku a dávali nám najevo už od začátku, že jsou skuteční drsňáci a nejsou pro srandu, tedy jako pro naši legraci.

Bylo slušné se s ostatními  kolegy učni řádně seznámit. Hned po příjezdu se plevy oddělily od zrna. Šest vlasáčů zmizelo v blízkém lesíku s láhvemi piva, žmoulají cigarety značky lípa, letka, start a další podobné světové značky. Návrat k ubytovně probíhal pomalu, hošani se ležérně blížili k již nastoupeným kolegům. „Tak pánové, kde se flákáte?“, zeptal se jeden z mistrů ještě v dobré náladě. Koukali jsme na sebe a marně přemýšleli, jak důstojně zareagovat. Naším mluvčím se stal Petras, vysoký, štíhlý, kudrnatý sportovec.“ Byli jsme vyuchcat “, kdy poslední slovo dohvízdl, takže znělo skutečně hezky nahlas, výrazně a tak se vrylo okamžitě do paměti našim pánům vychovatelům. Celá partička měla zajištěna klidný večer, protože nikdo z nás večer neměl povolenou vycházku. První známky vojenské výchovy jsme přivítali se zásobami z domova a několik lahví alkoholu vytvořilo příjemnou večerní atmosféru.

Naši hlídači měli řadu svých zvyklostí, například chodili večer na ubikaci a měli svoje kázání. Netýkalo se ovšem božích cest, ale většinou nás seřvali za cosi a další projev byl snůškou vyhrožování různé intenzity. Kdo natrhal málo věrtelů chmele, nesměl ven, kdo zaspal nesměl ven. Stupnice zákazů a trestů byla široká, takže řada z nás byla stále v trestu a tak už se tak nejednalo o trest, ale o standardní situaci. Pak přinesli kytaru a dřevěnou basu a zahráli nám pár písniček od Greenhornů na dobrou noc a tak se v rozsahu jednoho tónu nesla melodie nočním tichem socialistické vesnice.

Ovšem nutno dodat popravdě, že v druhé půlce ubytovny byla na brigádě děvčata z Oděvní průmyslovky, takže nás hlídali po právu. Ještě že občas byly diskotéky Martina Pošty a promítání ideově prověřených filmů.. To jsme se za odměnu při splněné normě šesti natrhaných věrtelů mohli účastnit večerního vlnění v rytmu disko melodií a legálních dotyků ženských těl. Naši mistři – vychovatelé to dobře věděli, a proto také tanečky byly za odměnu těm nejlepším česáčům. Proto dívky postávaly ve skupinkách a marně čekaly na tanečníky. Když pochopily situaci, začaly tančit bez mužských partnerů. Ti potrestání z naší mužské populace se toužebně dívali z oken ubytovny na dav tančících těl. Tak snad příště…

Ještě že v místní restauraci nám nezletilým občas hostinský nalil i přes všechny zákazy. A když nenalil, tak jsme si v prodejně Jednoty sami koupili. Na ubytovně nebyla televize, tak nám občas dopřáli letní kino s ideově hodnotnými filmy. To byla dobrá záminka pro sbližování s dívkami z druhé půlky ubikace, ovšem my tvrďáci měli raději to lahvičku s alkoholem, cigárko a chlapské řeči. Je ovšem fakt, že občas došlo k problémovým situacím. Naši vychovatelé měli večer na ubikaci místo muzicírování projev o práci: „ Soudruzi, víte dobře, kdo nečeše aspoň pět věrtelů za den, a to dlouhodobě, nemůže tady s námi v Kounově být! Takoví flákači se tady akorát ulejvají, bude pro ně a pro nás také výhodnější, když pojedou domů do Prahy!

Budou chodit do učiliště, tam si je už ohlídají.“ Tak povídali, povídali, když slyším z postele nade mnou úpěnlivý hlas: „Kadle, já bleju, nemáš pytlík?“ Tak jsem mu podal malý pytlík od svačiny. Naši mistři ovšem zapáleně řečnili dál.“ Kadle, pytlík!“ Michal už ten první svým produktem ho už naplnil, pokračoval tak dál.

Každý den jsme chodili ráno a večer do místní jídelny. Obědy se vozily na chmelnici, dávali nám je do hliníkových ešusů. Do malého polévku, do většího hlavní chod. Jídla bylo dost, ale kvalita byla nevalná. Dokonce občas po vesnici jezdila autem parta mániček, žebrali od všech zbytky jídla a odjížděli s autem naplněným vším možným. Pak když přejedením krkali z oken staré volhy, nechali plata vajíček uvařených na tvrdo ve volném prostoru na zadním okénku auta a znuděná osádka je házela po česáčích. Podél silnice se kupily hromádky rozpláclých vajec, chlebů a pomazánek, konzervy, brambory….

Tak už jsme se seznámili s některými spolužáky a i mistry a můžeme vyrazit zpátky domů a do vzdělávacího procesu.

Mladí proletáři

Po nástupu do učebního poměru v dopravním podniku Praha jsem se nejvíc těšil na jízdenku do městské dopravy zdarma. A nebyl jsem sám. Jakmile jsme dostali s kamarády volnou jízdenku, tak následovala několikahodinová jízda tramvají po celé Praze. Když je to zadarmo. Taky jsme si museli vyfasovat pracovní pomůcky, tedy pracovní těžké boty s ocelovou špičkou a hlavně montérky. Ty byly jasně modré, přímo od spřáteleného Vietnamu.

Poprvé nás pustili do dílny prvního ročníku. Všechny stroje byly natřeny zelenou barvou, pozadí stěn také, pod okny byla řada pracovních stolů a každý z nás měl vlastní červený svěrák a šuplík s nářadím, kde byly seřazeny pilníky na železo, kleště a jiné nářadí. Sice mi to nepřipadalo jako nářadí pro elektromechanika, ale později se to vše vysvětlilo. Celý školní rok jsme pilovali, vrtali a vyráběli zámečnické výtvory. Každé ráno jsme nastoupili do řady, před námi stáli mistři našich dvou skupin a pozdravili“ Čest práci, soudruzi“ a naše odpověď musela být“ Čest práci, soudruhu mistře“. To byl pro mě podezřelý začátek. Po té jeden z nich měl politicko- pracovní přednášku. Mistr Metelka, padesátiletý obtloustlý pán, pěšinku uprostřed prošedivělé hlavy, sto šedesát centimetrů výšky, nasadil přísný výraz při pohledu na patnáctileté výrostky: „Tak soudruzi, k tej praci, je potřeba robiť a ne se vykecavat, to by nebylo možné. Někteří z vas chodíte kecat a nechtej nic delat. Toto vam musím zatrhnouť.“ Jeho kolega mistr Zajíček, začal kamarádsky: „Chlapci, to víte že musíte chodit do práce včas a k práci se musíte postavit aktivně, to by jinak nešlo, vždyť to berte rozumně!“.

Byli jsme přesvědčeni, že Zajíček je zkrátka dobrej chlap. Vždyť se s námi baví jak kamarád, umí poradit a pochopit naše problémy! To jsme ještě netušili, že tento kovaný soudruh poslaný velkou stranou na zodpovědnou pozici mistra, naše hříchy projednává s vedením učiliště a vše nahlašuje, či spíše donáší , kde jen může.

To ten  mistr Metelka, pořád jen nadával. Byli jsme pro něj parta blbů, co se blbě tváří a blbě kecá. Většinu z nás si pojmenoval po svém a složil si k tomu krátký popěvek. Tak například pro mě složil: „Malíř maloval…“, pak většinou následoval dovětek: „Ty debile, ty se nevyučíš!“ Také rád komentoval naše pracovní snažení slovy: ,,To já to dokážu urobiť levou rukou hračkou,“jako téměř vždy dodal, ,,ty debile.“

Moji kamarádi z „velké šestky“pro mě vymysleli přezdívku Kadel, prý tak vypadám. Jméno Josef se pro mě ale vůbec nehodí. Na základní škole mi říkali“ Tudor“, podle válečného auta, bojového Tudora. Další člen, Petr , což podle jména jakousi logiku mělo -“ Děda Mráz“, jeho kamarádi z místa bydliště mu říkali „Lípa“, tak si ho pojmenovali.

Další kolega měl přezdívku“ Dadýnek“ ze svých předchozích studií z prvního ročníku průmyslové školy, kterou takticky po roce studia opustil, ale to jsme nebrali, to se nám nelíbilo. Michal a Pepa  byli bez přezdívky. Pepu jsem poznal ještě před nástupem do učiliště. Zúčastnili jsme se přijímacího řízení v národním podniku Kovoslužba Praha. Oba jsme se chtěli stát opraváři televizí, ale brali pouze tři učně. Zájemců však bylo asi osmdesát. Pepa mě zaujal ještě tím, že měl černý oblek a kravatu a na zkoušku ho doprovázel tatínek, který přišel ve stejnokroji majora SNB. Nikdy jsem zblízka neviděl zblízka takovou šajbu od esenbáků. Pepa si sednul na zkoušce vedle mě, později jsme spolu seděli ve školní lavici další tři roky.

Michal uměl hrát na kytaru a to mu zaručovalo úspěch u něžného pohlaví, my jsme mu to záviděli. Mluvil hodně rychle a občas se mu stávalo, že se jaksi zasekl, začal až koktat.

Pítr nás zaujal svou suverenitou světáka a také tím, že jezdil na závodním koni. Svou vášeň kovboje provozoval v Tróji a vystupoval také jako kompars v několika filmech. Občas se mu říkaloi jinak, byly to však zkomoleniny příjmení, ale ne pravá přezdívka.

A nakonec náš kolega, Vlasta , ten  sice také nebyl ověnčen přezdívkou, ale vypadal s výrazem aristokrata jako znárodněný šlechtic, úzký bledý obličej ohraničen dlouhými vlasy, ironické, lehce sevřené rty, prostě jako portrét ze zámku. Jeho rodičům či rodině komunisti údajně zabavili v padesátých letech majetek. Bydlel na Jungmannově náměstí v prvním patře a měl z oken přehled, co se na náměstí děje. V přízemí domu byla dlouhá léta prodejna masa a ve společném vchodě nájemníků domu byl také vedlejší vchod do prodejny. Na chodbě se často povalovaly bedny s kostmi a různými zbytky, takže vstupní chodba zapáchala někdy skutečně strašlivě.

Tak jsme byli v prvním ročníku učebního poměru elektromechanik, pilovali jsme obrobky vždy jeden týden, druhý týden byla škola, tam nás učili “experti“ naší akademické obce.

Takže odborný výcvik v dílnách vedli mistři, teorii nám vštěpovali učitelé nejpodivnějšího ražení a vzdělání, volný čas nám zase organizovaly vychovatelky a tehdy začínající Svaz socialistické mládeže.

Pořád ve vývinu

Na učilišti panoval poměrně tvrdý režim. V roce 1972 byla konsolidace po kontrarevoluci téměř ukončena, přátelství se Sovětským svazem bylo stvrzováno denně v novinách, rozhlasu a televizi. Taky všude visela hesla typu: „ Zdravíme slavné dny VŘSR“, nebo „Sovětský svaz, mírová hráz“, dále také třeba: „ Ať žije velká Komunistická strana SSSR“. Byl pořád důvod někoho zdravit, něco pozitivního podporovat, skoro každý den bylo co oslavovat. Byli jsme stále radostní, veselí, žijící v toužebném očekávání šťastných zítřků. Dokonce i občas z nádražních lampionů v areálu učiliště se ozývala nějaká hudba. Nebyly to sice už budovatelské písně, jak je známe z filmů z padesátých let či z filmových týdeníků, ale řízná dechovka se zadírala do duše mladých budovatelů.

Tak se nám radostně vstupovalo do budovy učiliště, kde byly učebny nebo kousek vedle do dílen prvních ročníků.

Je snad jasné, že v naší třídě nebyly žádné dívky. To nám svým způsobem scházelo, protože na celém učilišti se žádný holky nenacházely. Proto jsme byli zvědaví na hlavní vůdkyni svazáků v učilišti – Stáňu. V jídelně se sešla ustavující schůze SSM, do čela organizace byla na návrh vedení učiliště a někoho z řad učňů ustavena Stáňa. Měla červený šatičky, krátké sukénky, štíhlou postavu a zápal v očích pro věc. Zvolili jsme ji bez reptání, nikdo nebyl proti. Když se posadila na stůl proti nám, dala nohu přes nohu, viděli jsme šťastnou budoucnost. Mluvila s námi jako starší kamarádka a my jsme jí tykali, to je přeci normální mezi soudruhy. Stáňa se také ráda účastnila kulturního života, tančila a zpívala. Měla v oblibě například tuto drsňáckou skladbu, kde se zpívalo: „ My jsme to podsvětí, co hledá Interpol, Benátky, Neapol a esenbé“, dále pak se píseň rozvinula téměř do songu kriminálníka: „Když je někde ňáká štára, policie po nás marně pátrá, policie nás shání, my však nejsme k zastání.“ To si s námi ráda zpívala, také nás aktivně agitovala do prvomájového průvodu, na schůze či na brigády.

Tak jsme byli pod dozorem a mohli v klidu dospívat v montérkách z Vietnamské socialistické republiky. Při nástupu jsme jeli fasovat nejen montérky, ale i těžké kožené boty s ocelovou špičkou, vatovaný kabát a pracovní rukavice.Takto vyzbrojeni jsme v učilištní dílně získali kovovou skříňku na převlečení, solvinu na čištění rukou a krém na ruce.

Výukový proces se rozběhl a my začínali poznávat náš pedagogický dozor z bližší perspektivy či spíše z té horší stránky. Někteří z nich nám dávali najevo, že jsme lůza v montérkách a naše inteligence se blíží k úrovni opic. Seznámili jsme se nejdřív s naším třídním. Chodil na vysokou školu a my jsme jeho technické myšlení skutečně hodně rozčilovali. „Tak, vážení, teď budeme spolu probírat materiály používané v elektrotechnice“. Jeho oslovení nevěštilo většinou nic dobrého. Vynikal určitým smyslem pro drama. Když zkoušel, třída ztichla a očekávala pohromu. „K tabuli by šel……třeba……….“, to trvalo nějaký čas, snad desítky vteřin, ale nám to připadalo jako věčnost. Ten pocit nejistoty ale i naděje, že nevyřkne moje jméno, to si pomatuji dodnes. Bohužel se později přičinil o to, aby někteří z nás nedokončili tříletý učební obor. Ano, dnes je to téměř neuvěřitelné, když učiliště zejí prázdnotou a každý učeň je velká vzácnost. Protože bez učňů nebudou ani učiliště a nebude ani práce pro personál v nich.

Naši noví přátelé

Podivnou směsici pedagogů učiliště vedl v těch letech člověk, který se jmenoval Medel.

Co bylo na něm zajímavého? Z našeho pohledu to, že si neustále oběma rukama popotahoval kalhoty. Nacvičil si nechtěně zvláštní hmat, který vypadal tak, že si nepopotahuje jen ty kalhoty ale i něco navíc. Nosil šedivý, kostkovaný oblek a stopy od rukou byly na látce v intimních místech vidět. Neměl sice vysokou školu, ale byl asi vyškolen životem a lety práce na vozovně a pravděpodobně byl dobrým ředitelem. Nebylo jasné, zda jde o nového, prověřeného ve stranické komise v době ,,normalizace“, či snad je to pozůstatek pražského jara.

Jednou jsem za ním šel žádat o týden neplaceného volna o prázdninách, abych mohl jet na sportovní soustředění. S chutí mě odkázal na řád učiliště s tím, že jako učeň mám nárok pouze na měsíc volna v rámci celozávodní dovolené. Asi by ten týden mojí nepřítomnosti položil dopravní podnik na lopatky, tak jsem to vše raději pochopil a jeho argumentaci odkýval.

Náš učitel na elektrotechniku Bareš také studoval vysokou školu. Tento zrzavý obtloustlý mladý muž vynikal svéráznou škodolibostí. Když si někoho“ oblíbil“, tak to dotyčný skutečně pocítil. Nejsem si zcela jist, do jaké míry elektrotechnice rozuměl. Při počítání nějakého příkladu se neznalý učeň zeptal:“ Soudruhu učiteli, jak to dá spočítat? “ Učitel Bareš se smutně podíval na tabuli a tak vydržel až do zvonění. Pak zamumlal: „ Příště se na to ještě podíváme“, většinou se na to ale tak nějak pozapomnělo. Nám to ovšem vůbec nevadilo, byla to taková tichá dohoda. Své vytipované oběti například oslovil: „ Potřeboval bych někoho do doučovacího kroužku, Crho pojď k tabuli!“ Tímto způsobem utvořil skupinku nasupených nadšenců, kterým po vyučování vysvětloval, jak funguje tramvaj. Nutno dodat, že i díky tomuto soudruhovi, někteří z nás učební obor nedokončili.

Musím ale konstatovat, že nás soudruzi učitelé fyzicky nenapadali, i když pár facek by některým z nás jistě neuškodilo. To nám častokrát vynahradil mistr Metelka. Chytal nás za pejzy a řval: „ Ty debile, ty se nevyučíš!“. Pak nám vlepil pohlavek, abychom si to v hlavě lépe srovnali. Pak při ranním nástupu začínal svůj projev: „ Soudruzi, někteří z vas, to je samy camcani, chvastaní, devadesát devět procent práce prokecate! Takoví debilové se nevyuči. Řeknu to vašim rodičum.“ Tento druh nářečí se nezapomenutelně zapsal do naší paměti tyto pracovně-politické pětiminutovky jsme často po svém parafrázovali v restauraci s kamarády. Tento pán byl často námi citován a jeho projevy vzbuzovaly záchvaty smíchu. Samozřejmě, že naše hrdinství končilo u brány učiliště.

Při odborné výuce na dílnách jsme pracovali s vypůjčeným nářadím. Jára Dáda si pohrál s pilníkem, naznačil, že ho hází po spolužákovi Urbánkovi. Samotný pilník se vysmekl z násady a zabodl se ostrou stranou těsně vedle jeho hlavy: „ Co to děláš, vole?“ Járovi zatrnulo, naštěstí to naši hlídači neviděli, a tak se pracovalo dál jakoby nic.

Svačinu jsme si nosili z domova. V areálu byla kantýna, kam jsme občas zašli “k babě Fárový“ na točený salám či na sekanou s houskou a hořčicí. Deset deka točeného salámu za dvě padesát…

My učni jsme měli také češtinu, matematiku a občanskou nauku. Paní profesorka Fialová na češtinu byla vzdělaná a kultivovaná dáma, ale brzy pochopila, že hází perly skotu.

„ Je tu nějaký šum“, ozvala se paní Fialová při výuce. Ve třídě její poznámka vzbudila veselí. Michal s Járou Dádou vyprskli smíchem a přestali hrát piškvorky, spolužáci Urbánek a Boďa  ustali s pošťuchováním vzadu za poslední lavicí, Děda Mráz nechal přetlačování se svým sousedem Tomíkem a třída na okamžik ztichla. Po chvilce hluk ve třídě byl opět na stejné úrovni a paní profesorka hovořila pouze pro první lavice. Bylo ji jasné, že tady hází perly zbytečně. Vpředu u katedry seděli snaživci. Mezi nimi se zapříčiněním soudruha učitele Bareše ocitl náš aristokratický přítel Vlasta , který miloval zcela jistě elektrotechniku, a když se ho učitel zeptal na Bušerotovu kotvu v elektromotoru, zatvářil se zasněně, pohodil hlavou, úzké rty se sevřely do podlouhlé štěrbiny a celý obličej vyjadřoval pohrdání. „Bušerotova kotva?“, opakoval několikrát a z jeho hlasu byla znát opovržení šlechtice. Co má ta otázka znamenat. Soudruh učitel na odpovědi zarputile trval, leč Vlasta mu neodpověděl a tak učitel podivný dialog zakončil zapsáním nedostatečné do svého notesu. Zato jeho soused Vikouš, to byl jiný případ, ten se snažil vždy a všude. Když se psala písemka, nedal svému sousedu opsat ani řádek, když byl někdo ústně zkoušen a zoufale lovil informace z prvních lavic, tak si ho raději nevšímal.

Tak to Vikouš dotáhl daleko, byl trvale preferovaný od mistra Metelky ,, na lepši praci“, kdy my ostatní stále pilovali různé patvary z odpadu železných zbytků, tak on byl skutečný elektrotechnik, po roce už uměl ohýbat dráty do pravého úhlu, pájet a číst elektro výkresy  .    U většiny z nás pracovní výkony komentoval mistr Metelka :,,Ty jelito, tvoje práce je naprostá, naprostá tragedie“, tím bylo řečeno, že pracovní výkon , který jsme podali, je pro mistra Metelku nezajímavá, zbytečná činnost.