V Březové u Sokolova byla kasárna pro výcvik vojáků pohraniční stráže. Součástí  poddůstojnické školy byly výcvikové kurzy i pro budoucí telefonisty, stavěče signálních stěn a jiných profesí potřebných pro činnost spojení a údržbu těchto prostředků v prostředí pohraniční stráže. V sedmdesátých letech zmizely z hranice dráty s vysokým napětím. Byly zde instalovány signální stěny, kdy při zkratu se na příslušné rotě rozdrnčel zvonek na ústředně  a na daný úsek vyjížděla poplachová hlídka. Taky existovalo natažené telefonní vedení po úsecích u hranice, kde se mohla hlídka napojit přenosným mikrotelefonem na ústřednu pohraniční roty. Nechci unavovat podrobnými popisy technologiemi zabezpečení státní hranice, ale přece jen chci alespoň částečně popsat  tehdejší technické prostředky,  považuji to za užitečné pro neznalé. Z dnešního pohledu technické muzeum. Tak třeba radiostanice  jež vážila okolo dvaceti kilogramů ,nosila se na zádech ,skládala se z elektronek a zelených plechů, prostě vrchol poválečné techniky. Nebo dálnopisy v dřevěných skříních, telefony na kliku. Zajímavé byly také telefonní ústředny,  kdy hovory se propojovaly pomocí telefonních šňůr, kdy se na ústředně vyklápěly klapky se jmény a jiné podobné technické rarity. Po příjezdu nás poddůstojníci seznámili s režimem výcviku, školní rozvrh byl vždy na začátku týdne vyvěšen u vchodu do baráku na místě, kde sloužil dozorčí roty. Opět se jednalo o dlouhý vojenský jednopodlažní barák s chodbou uprostřed a malými pokojíky a záchody po obou stranách, navíc s malým kinosálem, kam jsme chodili povinně vždy v sedm večer sledovat  televizní noviny. Také se zde promítaly prověřené filmy, které jsme mohli navštěvovat v době osobního volna. Konaly se zde i různá shromáždění , školení a schůze. Mašinérie byla už dobře propracovaná a politicky promyšlená. Pokoj jsem sdílel se šesti dalšími kolegy různých profesí. Byl zde zaměstnanec  Českých telekomunikací, prodavač  elektra z obchodního domu Kotva a také absolventi průmyslovky, kluci z Prahy nebo venkova, jeden Slovák od hranic ze SSSR –prostě míchanec lidiček. Musím se zmínit o našem veliteli třetího družstva svobodníkovi Kolovi, milovníkovi žen. Byl to čerstvý absolvent poddůstojnické školy, kam jsme my čerstvě nastupovali, takže jsme doufali, že nebude mít ještě tolik ,,zelený mozek“. Byl opravdu z poddůstojníků nejmíň aktivní. Velitel druhého družstva byl desátník Rusňák, Slovák ze Šariše, ten uměl řvát na všechny tak, že ho bylo slyšet po celém baráku a konečně velitel prvního družstva, služebně nejstarší záklaďák, četař Míča. Byl to statný chlapec z nějakého JZD, byl dobře vykrmený, ale na svou tloušťku pružný chlapík. Oni si vždy někoho z kurzu vytypovali, aby jim tam zůstal jako velitel družstva. Šéf  naší čety byl desátník absolvent Volráb, prý absolvent pražské slaboproudé průmyslovky. Takže tohle byli vlastně také vojíni základní služby, ale dostali funkci a tak se staly převodními páky socialistické pohraniční stráže. Na takových a podobných stály naše ozbrojené složky. Řvali na nás od rána do večera, dělali to všechno,  v podstatě zadarmo a nesli hlavní tíhu výcviku, dělali nepopulární práci za důstojníky, ale těšil je zřejmě ten pocit moci. Nebyli možná u STB ani v Komunistické straně, ale dělali spolehlivě špinavou práci .   A dělat  to opravdu nemuseli, bylo to jejich dobrovolné rozhodnutí  zůstat u výcvikové roty. Ještě bych se zmínil o veliteli roty, kapitánu Korychovi. To byl poměrně vysoký , štíhlý chlapík, typický voják z povolání. Také se objevil ve filmu ,,Sedmého dne večer“, kde řídil vojenský poplach a velel přes telefon:,,Do zbraně, do zbraně.“ Jinak setkání s ním osobně bylo poměrně vzácné. Když velel celé rotě, tak i naši velitelé museli šaškovat spolu s námi a to se jim vskutku nelíbilo. Zástupce pro věci politické (ZVP) byl kapitán Borecký, on s námi hovořil spíš jako táta a na tomto principu si získával důvěru. Musím říct, že ten nesmyslný vojenský řád udolával naše mladé mozky. V šest ráno budíček, v šestnulapět osobní hygiena,v  šest deset nástup na rozcvičku – ta trvala půl hodiny  v každém počasí, pak úklid a snídaně – všechno v poklusu.,,Nástup, nástup!“, ten byl pořád na něco, na kontrolu všeho možného, zábava na večery , na víkendy, na svátky…….Pořád jsme se převlékali ,čistili boty a výstroj – taky se holili. Kdo měl vousy, tak ten se musel holit skoro každý den a byl taky kontrolován například pomocí obyčejného papíru. Běda když zašustil! Tak jsme si to museli zopakovat – tedy to oholení. Znova a znova jsme si skládali oblečení, uklízeli, strojili se do uniformy a tak podobně. To by člověk nevěřil, jak se dá někomu znepříjemnit  existence. ,,Vy mongolové, pohněte si, ale rychle!“  Říkali nám mongolové, byla to jakási značka méněcennosti, to nám chtěli dokázat – že jsme ,,nic“. Až po čase jim to důstojníci zatrhli, nikoli kvůli nám, ale protože Mongolsko je spřátelená země a spojenec. Po výuce bylo povinné samostudium a to společně všichni na učebně , samozřejmě pod dozorem. Když ně někomu klesala hlava na stůl, tak se ozvalo:,, Vojíne, běžte se umýt  a pak si stoupněte do kouta“. Takže většina z nás byla mokrá a znalá všech pavučin v rozích učebny. Nesmím zapomenout na politické školení mužstva (PŠM), to se konalo na kinosále roty a vyučovalo se nejen o politice, imperialistech, ale i o historii a vzniku pohraniční stráže. Věděli jsme, že základem je to, že imperialisti jsou špatní , sověti, socialističtí borci, komunistické myšlenky atd.,to že je dobro. S tím se dalo poměrně dobře vystačit pro případné otázky zkoušejícího. Oni nás totiž ze všeho přezkušovali. Dost špatné vzpomínky mám a protichemickou přípravu, kdy jsme trénovali oblékání gumového obleku a bot na předepsaný čas. Tomuhle oblečku se říkalo ,,atombordel“, jak z názvu vyplývá , používal se i pro nácvik pro případný jaderný útok. Ono ta příprava v poddůstojnické škole byla vždy o splnění nějakých norem. Pro dokreslení – učili jsme se psát na dálnopisu. Požadovaný byl určitý počet znaků za minutu a s určitým počtem chyb. Nepsal se text, ale tkzv. Q – kódy, což byl shluk pěti písmen, což byly zakódované informace dle tajné tabulky, příjemce měl také tabulku a tak si mohl zprávu přečíst. Kdo nesplnil ony požadavky, psal a psal do zblbnutí, až vše splnil. Někteří kolegové ve výcviku zvládli vše bez problému, ale většině z nás se vždy nějaká disciplína vymkla z rukou. Mě osobně nešla střelba a tak jsem s několika dalšími trávil nácvikem na střelnici. Představa, že bych po někom měl střílet, byla děsivá. Doufal jsem, že už střílet po lidech ani po zvířatech nebudu muset ani na vojně, ani v civilu a to se mi naštěstí splnilo. Tahle disciplína naštěstí naše velitele unavovala a také asi šetřili střelivem a když viděli taková nemehla, tak jim ty díry do papírových terčů udělali sami. Ti hošani, co nebyli fyzicky na patřičné úrovni, trpěli na překážkové dráze speciálně upravené pro frekventanty pohraniční stráže. Tam přelézalo, šplhalo, podlézalo, překonávalo – ale když se neplnil předepsaný čas, tak se z mladého vojáka stala ruina. Opakování znamenalo fyzické i psychické vyčerpání. Pořadová výchova (ty termíny se mi už po letech možná matou , takže pardon), to bylo pochodování, zdravení, hlášení se veliteli. Někdy z toho byla dobrá komedie, ale naši šéfové se tvářili, že na tom stojí celá Varšavská smlouva. Třešničkou na dortu byly noční cvičení, případně nástupy do plné polní před rotu. Náš plat – soudruzi říkali služné – činil u vojínů – pohraničníků mimo hranice 120 Kč za měsíc, strava, oblečení, ubytování zdarma. Kdo to dneska má….Bylo mi devatenáct v listopadu, byl jsem opravdu z obyčejné nepolitické rodiny,neznal jsem jiné zřízení než socialismus , vůbec mě (myslím že nikoho z nás) nenapadlo, že by se tento systém mohl zhroutit, že by to vše mohlo být jinak a zapomenuto. Ovšem v té širší rodině bylo několik komunistů. Můj dědeček, otec mého táty byl dělník v kamenolomu a patřil k zakládajícím členům KSČ, jeden z mých strýců jako šofér vozil prý předsedu vlády Štrougala, druhý byl v okresním městě tajemníkem, další byl kulakem – soukromým zemědělcem, další byli řemeslníci, dělníci, žádní úředníci. Skoro v každé rodině byl někdo u komunistů , pokud vím, bylo jich v tehdejším  Československu asi 1,6 až 1,8 miliónu. Takže já je měl jako kluk tyhle strejdy rád ,ať byli jací byli.  My jsme vojnu a to šaškování brali jako nutné zlo, bylo to nepříjemné ale normální, ani jsme nepolemizovali o politice, chtěli jsme to všechno jen se zdravou kůží přežít. V dnešní době se musím jen a jen smát hodnotitelům minulosti (to se týká výstupů některých představitelů Ústavu pro výzkum totalitních režimů anebo z druhého pólu zase některých profesionálních bývalých důstojníků PS či komunistických sdružení). Ti z toho ústavu to hodnotí povětšinou z písemných materiálů či svědectví, ti druzí si myslí, že úvahy vojáků základní služby  byli a jsou  stejné jako důstojníků z povolání, kteří byli většinou ve straně. Jedna hloupost za druhou. Ti z ústavu tam nestáli, nesloužili, neprožili na hranicích v té době žádný čas, neumí si osvojit pocity a emoce těch dvacetiletých kluků, které tam strana a vláda poslala. A důstojnický sbor? Byli mezi nimi opravdoví chlapáci, sympaťáci a  i odborníci na danou problematiku. Třeba spojaři nebo kynologové. Na straně další – politruci, fanatici ideové pravdy a bojovníci proti imperialismu, lidi co by se jinde neuživili tak parazitovali za slušné peníze, na straně jiné to byli i tací, co to brali jen jako práci, která jim přináší pravidelnou výplatu. Pohraniční stráž živila také spoustu civilistů a různé lokální podniky, díky tomu, že v těch pohraničních krajích to byl důležitý zaměstnavatel, měli představitelé pohraniční stráže významné slovo i v místních samosprávách a v místní komunistické smetánce. Velitelé pohraničních jednotek měli v příhraničních oblastech výsadní postavení, veleli ozbrojeným oddílům, které přímo vykonávali přímé vojenské úkoly. Nebylo žádné vojenské cvičení, jednalo se o přímé akce související s ostrahou hranice. Výcvikové jednotky na tom byly poněkud jinak. Takové úvahy jsem ale v té době neřešil, těšili jsme se z drobných radostí a očekávali konec té zelené pakárny. Musím neznalým sdělit, že do přísahy jsme nesměli opustit kasárna a tak celý měsíc jsem nevystrčil nos z vojenského prostoru. Tento přijímací proces jsme završili pochodem nováčků před tribunou, slavnostní přísahou a první vycházkou. Hurá na pivo! To panečku po měsíci chutnalo. Bylo mi jen líto, že za mnou na přísahu nikdo nepřijel. Moji rodiče nemohli a já se jich nedoprošoval, bratr byl žák základní školy, žádná slečna nebyla a tak zbyla jen ta hospoda a několik stejně postižených kamarádů. Tenkrát jsem měl poprvé vycházkovou knížku, kde bylo napsáno od kdy do kdy mám vycházku, tu jsem také předkládal  vojenské hlídce, která nás kontrolovala. Občanka byla uložena a tu jsem dva roky nepotřeboval. Výcvik pokračoval i po přísaze. Jenže přišli vánoce a my tam jak blbečkové si hráli na vojáčky. Ti co měli rodinu (nebylo jich mnohou) dostali dovolenou – ta byla 10 dní za kalendářní rok, mohli si vybrat po dohodě i méně dnů, My svobodní jsme čučeli v kasárnách a předstírali pohodu vánoc. Vojín George Havrlík, velitel světnice a nejvyšší člen našeho družstva přišel s nápadem, jak oslavit alespoň poslední den v roce. Jistě každý chápe, že jsme neměli možnost  skladovat  alkohol v kasárnách v době výcviku, byli každodenní prohlídky světnice, skříní i osobních věcí. Zakoupil francovky zn. ALPA s lesní příchutí. Ta byla považována za léčící prostředek na opuchlé nohy. Měla také v sobě určité procento alkoholu, to tvrdil George Havrlík a já mu uvěřil. Nakoupil jsem také flaštičky ALPY a spolu jich několik vypili. Byli jsme pak skutečně v jiném světě. Do té doby jsem nepoznal nic strašlivějšího. Běhali jsme střídavě zvracet na záchod a celou noc jsme prožili s křečemi v břiše. Poprvé mi nevadil strašlivý puch z ponožek  Georga, bylo mi jedno totiž úplně všechno. Ať si mě ti zelení mozci klidně zavřou, mě je všechno putna. Musím se svěřit, že v tomto výcvikovém kurzu nás učili i zpívat. Samozřejmě to nebyly hity z rádia Luxemburg, ale revoluční písně do rázného vojenského pochodu. To jsme se učili většinou venku na cvičišti v kasárnách, nebo v případě špatného počasí či lenosti poddůstojníků na kinosále. Tam se pochodovalo na místě mezi sedadly a k tomu nám pouštěli  gramofonové desky  abychom se naučili správně melodii. A když se jim zdálo, že zpíváme potichu nebo že zpívají jen někteří, tak nás to nechali zpívat znova a znova. Už jsme všichni chtěli jít někam pryč, tak jsme řvali  co se dalo, jen aby byl konec. Taky se promítaly prima filmy, samé to trháky. Nevím, kdo prováděl výběr, ale musel to být odborník na svém místě. Kam se na to hrabali cenzoři v civilní sféře. My jsme ,,raději“ náš volný čas trávili úklidem rajónů, nácvikem toho, co se už nestihlo v normálním výcviku.

Přicházel podzim a poslední zářijový den v roce 1975 jsem ráno v šest hodin žmoulal povolávací rozkaz. Psacím strojem vyplněno –  moje jméno, adresa a cílová stanice spolu s adresou příslušného útvaru kam mám do určené doby nastoupit. Vlak byl speciálně vypraven pouze pro brance, tedy budoucí vojáky, stavěl téměř na každém nádraží , kde nastupovali mladíci v odrbaných džínsech, bylo vidět že se na odjezd posilnili alkoholem. Tak co bude dál, jsem nevěděl, ale popíjel jsem jen pivo, protože požadavkem vojenské správy bylo, abychom nastoupili základní vojenskou službu střízliví. Netušil jsem, že budu abstinovat celý měsíc, že bude ze mě ,,mladý voják“, kterého budou ,,dusit“ v přijímači.Narukoval jsem k Pohraniční stráži o které jsem věděl pouze to, že hlídá hranice proti diverzantům. Někteří moji osmnáctiletí vrstevníci tvrdili, že dostávají více jídla, než ti co nastoupili k útvarům  Ćeskoslovenské lidové armády. Ti mazanější předstírali nejpodivnější choroby, aby se ,,nejčestnější povinnosti“ mladého muže nějak vyhnuli, případně hledali nějaké vlivné známé. Já jsem dlouho věřil, že mi pomůže můj strýc s tetou. Oba pracovali v sedmdesátých letech na Pražském hradě a často hovořili o svých známostech a kontaktech.Mezi obyčejnými lidmi panoval názor, že z nás vojna udělá muže a že mladý stromek se musí ohýbat mladý.Takže protekce nekonala a já se dřevěným dobytčákem ploužil do Volar. Tam nás dojela zhruba polovina osazenstva vlaku.Na nádraží ve Volarech byly připraveny hlídky z posádky s červenými pásky a nápisem ,,Vojenská policie“ a tihle hoši nás začali řadit do pětistupu.Mnoho branců bylo alkoholem povzneseno nad starosti prvovojáka a tak řvaní hlídek ignorovalo. Nastala strkanice a organizované hlídky nás vedly za hulákání opileckých písní do kasáren.Za vstupní branou kasáren byla nástupní plocha (lidově – vojensky řečeno buzerák) a tam nás nechali nastoupit do řady. Nejdříve nám přikázali odevzdat všechny lihoviny , nože a jiné nepatřičné předměty. Při tom nás sledovali ostatní vojáci, pro které to bylo divadelní představení.Pak jsme se šli ostříhat, umýt, vyfasovali jsme uniformu a zelený kufr, kde byly modré tepláky a žluté pyžamo, holící potřeby,krém na vojenské kanady,elegantní hnědé polobotky, zelené košile a ponožky – to všechno poskládané v papírovém kufru.Následovala první vojenská večeře, dodneška vzpomínám na dvě strašlivě  dlouhé nožičky párku. U dlouhého kovového pultu v kuchyni nám je posílali na otlučených talířích s výkřiky: ,,Tak si pohněte ptáci, jedu,jedu,jedu zobani“. Všechno na povel, dojídat odchod z jídelny, takže ti poslední v řadě ještě nedojedli a už museli odcházet z jídelny, řadit se před jídelnou do zástupu. ,,Pochodem v chod!“, mašírovali jsme do místního vojenského kina, kde nás večer rozdělovali kam kdo pojede. Mě naveleli do Sušice ke spojařům a tak když jsem o půlnoci nastupoval do zeleného autobusu, měl jsem pocit, že už  pro dnešek bude konec buzerace. Ale chyba lávky!  V kasárnách v Sušici jsme museli do tří hodin čekat kam s námi,kde budeme spát, slibovali nám, že se budeme dopoledne moci trochu přispat…… Opravdu hloupá naděje. V šest hodin ráno nás vzbudili a v šest deset nás hnali na rozcvičku. Proklínal jsem život a socialistickou pohraniční stráž, ty zelený hlavy, ty zakomplexovaný frajtry, co si na nás zgustli, ty mozky vymaštěné a vojenským životem zblblé.Půl hodiny cvičení , příprava na snídani a pak v zástupu pochodem do jídelny, vše na povel, raz dva, raz dva.Zelená pakárna, jebu tvojumať vole, gumy zase řáděj a další podivná slova, zkomolená čeština a slovenština dohromady a k tomu východoslovenština s trochou maďarštiny. Prostě řád, pořádek, život podle rozvrhu, všechno pěkně naplánované na celý den, týden, měsíc, rok……..Záviděl jsem těm vyčůránkům, co si našli nemoc, postižení,  dědičnou chorobu – prostě nějakou překážku, aby na tu vojnu nemuseli. Oblíbená  byla duševní choroba, jsem úplnej magor páni důstojníci! My prosťáčci jsme si nic nevymýšleli, my jsme prostě narukovali a teď to máme. V dlouhém přízemním baráku sídlila spojovací rota  a tam nováčky rozdělovali. Celou tuto akci vedl major Veverka,velký sportovec a v té době aktivní fotbalový prvoligový rozhodčí. Nakrátko ostříhaný na ježka,štíhlý  sportovec v přiléhavé uniformě pohraniční stráže nám vyprávěl o kopané a my jsme na chvilku zapomněli na vojnu. Vykládal nám bez politických komentářů o spojařině u pohraničníků, o tom jaké jsou specializace a kde jsou jaké kurzy pro nové vojáky. Existovaly  různá odborná zaměření. Například to byly mechanici -opraváři signálních stěn na hranicích a jejich propojení na pohraniční roty, zdrojaři – ti se starali o různé typy bateriií a benzinových zdrojů napětí a konečně telefonisti, a v této skupině jsem nakonec skončil i  já.Po příjemném dopoledni nás major po diskusi rozdělil s určil jmenovitě, kdo kam půjde.Mě čekala poddůstojnická škola Březové u Sokolova v délce půl roku. Dalších pár dní jsme čekali na rozkaz k odjezdu.Zatím jsme trávili čas na rotě a jako budoucí ,,frajtry“  si nás služebně starší vojáci, tedy mazáci, řádně vychutnávali.U vchodu do baráku spojařské roty byl stolek, kde měl celodenní službu určený poddůstojník a jeho pomocník. My noví vojáci jsme museli tedy vždycky projít na svůj pokoj okolo stolku dozorčího roty a ten vyžadoval přesné dodržování vojenských řádů. Při cestě ven z roty jsme museli vojensky pozdravit a projít pořadovým krokem okolo poddůstojníka, při cestě na ubikaci totéž. K tomu ještě probíhala kontrola oblečení, zda mám knoflíky řádně zapnuté, zda opasek se zelenou hvězdou je správně zapnut a utažen, zkrátka na všechno předpis, rozkaz. Když nás chtěli trochu přidusit, stoupli si poddůstojníci asi pět metrů od sebe v celé délce chodby a my pochodovali a salutovali celou délku chodby. Ta byla dlouhá asi 50-60 metrů a když se jim náš vojenský projev nelíbil, tak nás vraceli zpátky a my jsme zase celou cestu absolvovali znova. Samozřejmě jsme museli uklízet nejen na svých pokojích, ale i chodbu ,záchody a umývárku. Po večeři jsme povinně sledovali televizní noviny a pravidelně probíhalo politické školení mužstva. To bylo asi to nejdůležitější pro službu v tehdejší í době, všeobecně se vědělo, že z našich mládenců nebudou příliš velké opory Varšavské smlouvy. Tak si soudruzi zakomponovali tu uvědomělost do zákonů tehdejší ČSSR a my jsme se učili nazpaměť a do bezvědomí například vojenskou přísahu a vojenské řády. Musím říci, že se jim to celkem dost podařilo, některé věty i výcvik si pomatuji celý život. Musím říct, že si nás v Sušici na spojařské rotě v říjnu 1975 opravdu dokázali vychutnat. Když jsme dělali zkoušku tělesné způsobilosti, tak se několik z nás při běhu na 1 km pozvraceli už před cílem, když je kamarádi vlekli kasárenským okruhem., aby se vůbec nějak dopotáceli do cíle Pak se konal šplh po laně bez pomoci nohou (bez přírazu) a s pomocí nohou Většině z nás to bylo ale jedno, viseli jsme na laně kam nás ostatní vysadili a nahoru jsme se pouze dívali. Bože ta výška! Je faktem, že se našlo pár šílenců, co vyšplhali i dokonce bez přírazu. To byl pro nás podivný druh, který jsme my hospodští návštěvníci zvědavě okukovali.Už  tenkrát byla tělesná způsobilost branců mizerná. Dneska si to málokdo umí představit, že bez předchozího tréninku dokáže vůbec někdo zdolat překážkovou dráhu vytvořenou speciálně pro příslušníky pohraniční stráže. Byl to ale jen a jen takový odvar před budoucím pobytem  v poddůstojnické školy. Po týdnu strávené na spojovací rotě v Sušici jsme odjeli do Březové u Sokolova, kde nám začala půlroční příprava na velitele spojovacího družstva.Bylo nám řečeno, že když budeme mít šarži, nebudeme již muset vykonávat rajóny a jiné potupné činnosti, které jsou souzeny novým vojákům, česky řečeno bažantům,zobanům,ptákům  ……..Každé ráno řval dozorčí roty v šest hodin budíčéék, budíčéék, nástup na ránní hygiénu, nástup na snídani, nástup na rajóny, nástup na chodbu – prostě pořád byl na něco nástup. Když se našim velitelům zdálo, že jsme pomalí, tak jsme opětovně nastupovali znovu a znovu, ve všední či v sobotu,bylo to doslova jak ,,U blbejch“.

   Když někdo nastupuje do vězení a ví, že je nevinný, nemá asi zrovna dobré pocity. Když někdo nastupoval na dvouletou prezenční službu za socialismu, neměl asi také dobré pocity. Sice mu říkali, že je to čestná povinnost mladého muže, ale kdo by chtěl v sedmdesátých letech bojovat s imperialisty, tudíž s americkou armádou? My ne. Ale všichni jsme toho 30. září 1975 mlčeli, někdo totiž byl již v Praze tak společensky unaven, že mu to bylo jedno, někdo se na nádraží loučil se svou dívkou či rodinou. Já jsem doma sbalil pár věcí – tedy hlavně povolávací rozkaz, doklady, pár stokorun tvrdé československé měny, rozloučil se s matinkou a vyrazil. Více…

Tak nám dneska pan Janoušek, přítel pana Béma, bývalého primátora Prahy

a kandidáta na předsedu ODS, ukázal , kdo je tady pánem. Proč by si nedal trošku toho alkoholu, když  mu kamarádi zajistí vyspání hezky doma, ve vyhajané postýlce. Jeho advokáti mu jistě vytvořili plán, jak a co má udělat, co má vypovídat, třeba pošle kytičku s omluvným dopisem ženě, kterou zcela ,,náhodou“ odhodil svým autem tak, že bojuje o život. Nebo zítra či pozítří pošle 100 000 Kč (možná víc –ale aby to zase aby to nevypadalo, že má moc penízků) na nějaký charitativní účel. Více…

My jsme hoši, hraničáři ……

   – to byl začátek jedné povolené vojenské písně u Pohraniční stráže v polovině sedmdesátých let. Když jsme nastoupili v roce 1975 k vojenskému útvaru  do Volar, netušil jsem, jakou klikatou cestou se dostanu ze spojařského výcviku zpátky do této posádky.

   Přesunuli nás do Sušice a ty ,,vybrané“  poslali  po několika dnech do poddůstojnické školy do Březové u Sokolova, kde jsme měli strávit 6 měsíců výcviku. Více…

           Je to jako včera. Stáli jsme nastoupení v řadách a před námi dva učitelé zasazovali lípu. My žáci 5.B se ptali naši třídní Grofové : ,,Soudružko učitelko, proč se tady sází tahle lípa?“ Někdo ji oslovil ,,paní učitelko“ , my jsme se ale drželi tradice výchovy. Naše ředitelka měla projev – něco o svobodě, o tradicích a první republice, moc jsem tomu nerozuměl, ale tušil jsem, že se něco děje, že toto jaro je nějak všechno jinak. Lidé se víc na sebe usmívali, byli nějak veselejší, sršelo z nich očekávání z budoucnosti. Naše třídní nám po návratu do třídy vysvětlovala, že dnes se můžou říkat ve škole při výuce takové věci, co dříve bylo zakázané. Je to prostě svoboda a sázení lípy, která je náš národní strom, byl symbolem svobody.My žáci ale musíme poslouchat,  můžeme prý dnes o všem mluvit otevřeně a upřímně, ne jako dřív. Více…

       Když někdo umře, je to povětšinou smutná událost pro jeho rodinu, kamarády a známé. I když nemáme dotyčného rádi, tak mu nepřejeme hned ty nejhorší konce. Anebo to nemyslíme doopravdy, je tak nadáváme, hartusíme, vztekáme se anebo to úplně přejdeme a tváříme se, že je nám to úplně ukradené Více…

 Už je tady zase mikulášská nadílka, v ulicích Prahy potkávám maskované (to už dneska vím, už nejsem malej – to jsou přece lidi)  Mikuláše, čerty a anděle. Taky ale byla doba, kdy jsem nevěděl, kdo a co je pod maskou. Tak mi to vrtalo hlavou, chtěl jsem se nejdřív zeptat doma rodičů. To jsem si ale dal, oni se tak divně smáli, chápavě, rodičovsky, mě to ovšem štvalo. Tak ať si to nechají, já se jich už ptát nebudu. Více…