Už je tady zase mikulášská nadílka, v ulicích Prahy potkávám maskované (to už dneska vím, už nejsem malej – to jsou přece lidi)  Mikuláše, čerty a anděle. Taky ale byla doba, kdy jsem nevěděl, kdo a co je pod maskou. Tak mi to vrtalo hlavou, chtěl jsem se nejdřív zeptat doma rodičů. To jsem si ale dal, oni se tak divně smáli, chápavě, rodičovsky, mě to ovšem štvalo. Tak ať si to nechají, já se jich už ptát nebudu.

     Moji kamarádi říkali – to převlečou normální lidi, vezmou si třeba masku Mikuláše , nebo si ji doma udělají. Taky  si tvář zakryjí třeba bílou vatou, aby to vypadalo jako bílé vousy, čert si natře tváře černým krémem, anděl – tam stačí hezká tvářička nějaké slečny. Ale bez masky lze snadno poznat, kdo je Mikuláš,čert nebo i anděl.

    Já měl to štěstí, že je jsem potkával tak zamaskované, že jsem je jako malý kluk nemohl rozpoznat. A tak jsem dostal nápad. Však já na vás všechny vyzraji ! 

  Bylo opět  5.prosince a Mikulášové roznášeli dárky. Já byl na ně připraven. Přistoupil jsem jako malý, zvědavý hošík k jednomu maskovanému Mikuláši. V ruce jsem měl připravenou ampulku s benzínem, tu jsem měl lehounce proděravěnou. Tvářil jsem se , že mě zajímá Mikulášova výstroj. Rychle jsem pokropil jeho bohaté bílé vousy benzínem, pak stačilo škrtnout zapalovačem.

   ,, V tomhle věku už kouříš? Tak mi dej připálit mladej!“ Voněl zvláštní vůní, jako kdyby snědl celou krabičku rumových pralinek, ale jak se motal, bylo to asi něco jiného. Tak jsem se přiblížil s ohýnkem ze zapalovače. Pak to už šlo rychle. Plnovous z bílé vaty byl v plamenech, Mikuláš křičel , volal asi o pomoc, strhával ze sebe vousy plášť a zuřivě se snažil za pomoci čerta uhasit sám sebe.

       Mikuláš si při hašení zamazal tváře a čertovi slezla černá barva z tváře, vypadal celý do zlatova upečený a pořádně umazaný. Anděl běžel volat (mobily ještě nebyly) hasiče a záchranku.

       Já už ale věděl , kdo je Mikuláš. Byl to tatínek jednoho mého kamaráda, proslavený nočními návraty, o kterých věděl vždy celý dům, z čerta se vyklubal bývalý učitel občanské nauky , který si ale pletl slova jako kapitalista a komunista, marxista a ragbista, soudruh a podruh. Přecházel skokovitě z češtiny do slovenštiny a naopak, vnášel do svých slov výrazy z periférie Žižkova a když se mu povedla říci celá věta, vyzněla často jak africké nářečí se staroslovenštinou dohromady. Proto ani v minulém režimu neměl tento uvědomělý muž na růžích ustláno. Těšil se z listopadové revoluce, hlásil se všude a do všeho jako perzekuovaný, utlačovaný bojovník proti rudému režimu, ale neuspěl a tak se snažil alespoň strašit. Ale později se nakonec prodral na ministerstvo školství, dostal nějakou funkci a počal řídit svůj úsek dějin.

       Já ale utíkal jsem za andělem, mě jenom zajímalo, kdo to asi je. To jsem ale neměl . Anděla totiž ztvárnila naše učitelka na chemii, která vynikala zejména tím, že si dokázala vypěstovat ryze mužský knír na svých zkrabatělých, uhrovitých tvářích. Myslel jsem si, že anděl je krásná postava s křídly co létá sem a tam, ale tohle …….

     Byl jsem z toho večera zklamaný, moc zklamaný  a tak mě ani nevadilo, že moje rodiče zavolali do školy a na policii. Příští rok už jsem nic nechtěl objevovat, ale moji drazí rodiče si mysleli, že jsem vzal k srdci jejich výchovný výprask a výchovné řeči, mě už to ale jenom prostě nebavilo.