Protože jsem se narodil před více než půlstoletím, připadám si tak trochu (ale jen někdy!) celý ,,retro“, tak jsem se chtěl podělit se svými vrstevníky vzpomínky na ty ,,lepší časy“.
Nemyslím že by za minulého, soudružsky naladěného života bylo lépe, to ať si každý posoudí sám, ale hlavně byl člověk mladý, plný očekávání ,co přinese budoucnost, plány, naděje, fantazie….
S rodiči jsme bydleli pod starobylým Vyšehradem, byla to Neklanova 18, kde jsme v jedné místnosti ve čtvrtém patře tvořili rodinu. Tedy – maminka,tatínek a já malý, roztomilý hošíček s velkou hlavičkou a oduševnělým výrazem. V bytě nebyla zavedena voda, ta se točila do velkých hrnců na chodbě, záchod byl na chodbě společný pro nás a ještě pro sousedy. Dodnes si pamatuji, jak mi tatínek dělal ,,kmotra“ , protože já se na záchodě sám bál. Taky si pomatuji ty horké chvilky, když se mi tak strašně ,,chtělo“, ale někdo seděl uvnitř.
V roce 1964 jsme se přestěhovali na sídliště Petřiny, kde byl rodičům přidělen Národním výborem byt 2+1 I.kategorie, koupelna a vlastní záchod k tomu! To byl pro nás přechod do luxusu! Vždyť v obou chalupách, kde žili obě babičky a dědečkové, voda se pumpovala u pumpy či nabírala ze studánky a vedle chalupy byla nevzhledná ,,kadibudka.“
Sídliště bylo rájem pro nás kluky i holky, zde se prožívaly neuvěřitelné boje – ,,na četníky a na zloděje“, či třeba ,,na partyzány a na němčoury“, válečné dozvuky se projevily i v dětských hrách. Náš volný klukovský čas vyplňoval zejména sport a to ve škole či v tělovýchovných jednotách, nebo jen tak mezi domy.
Po ukončení ZDŠ jsem nastoupil do učení, tak jako všichni u nás v široké rodině,pak hupky dupky na vojnu.
Po návratu jsem pracoval v Dopravním podniku a v roce 1981 mě čekal pracovní nástup do nové Sportovní haly Brumlovka. Byl jsem opět u sportu, dokonce moje pracoviště byla tělocvična, takže co více jsem si mohl přát? Díky specifické pracovní době v tomto zařízení, jsem si mohl dovolit vystudovat při zaměstnání pětiletou průmyslovou školu, jako ženatý mladý muž si pořídit dvě holčičky, takže všechno to běželo dle plánu.
V roce 1989 ovšem přiletěla mrška revoluce, tak jsme chodili cinkat klíči na Václavské náměstí či na Letnou. Těšili jsme se na budoucnost, jak všechno bude vynikající, perfektní…..
Tak jsme se dočkali. V roce 1992 nás Národní výbor Praha 4 (nebo už městská část Praha 4?) zrušili jako podnik,měli možná utkvělou představu, že jsme sloužili komunistickému režimu – byly v tom samozřejmě i jiné problémy, příčiny a zádrhele, těžko dnes spekulovat.
No tak se bude podnikat – to je snadně jasné! Bohatství bude konečně na dosah, tak jsme s kamarádem založili videopůjčovnu a já si pronajal malé kulturní středisko v bývalém podniku. Jako člověk ,,z lidu“ jsem měl přece na možný nástup k bohatství přednostní právo!
Po několika letech ,,dravého kapitalismu“ jsem se raději nechal zaměstnat a dva roky před padesátými narozeninami začal studovat vysokou školu.
Občas se podivuji nad některými příběhy, jak si je vypisuje dnešní svět. Zkusím tedy číst tu podivnou knihu osudu a s Vámi ji částečně sdílet.
Josef Málek
