Přicházel podzim a poslední zářijový den v roce 1975 jsem ráno v šest hodin žmoulal povolávací rozkaz. Psacím strojem vyplněno – moje jméno, adresa a cílová stanice spolu s adresou příslušného útvaru kam mám do určené doby nastoupit. Vlak byl speciálně vypraven pouze pro brance, tedy budoucí vojáky, stavěl téměř na každém nádraží , kde nastupovali mladíci v odrbaných džínsech, bylo vidět že se na odjezd posilnili alkoholem. Tak co bude dál, jsem nevěděl, ale popíjel jsem jen pivo, protože požadavkem vojenské správy bylo, abychom nastoupili základní vojenskou službu střízliví. Netušil jsem, že budu abstinovat celý měsíc, že bude ze mě ,,mladý voják“, kterého budou ,,dusit“ v přijímači.Narukoval jsem k Pohraniční stráži o které jsem věděl pouze to, že hlídá hranice proti diverzantům. Někteří moji osmnáctiletí vrstevníci tvrdili, že dostávají více jídla, než ti co nastoupili k útvarům Ćeskoslovenské lidové armády. Ti mazanější předstírali nejpodivnější choroby, aby se ,,nejčestnější povinnosti“ mladého muže nějak vyhnuli, případně hledali nějaké vlivné známé. Já jsem dlouho věřil, že mi pomůže můj strýc s tetou. Oba pracovali v sedmdesátých letech na Pražském hradě a často hovořili o svých známostech a kontaktech.Mezi obyčejnými lidmi panoval názor, že z nás vojna udělá muže a že mladý stromek se musí ohýbat mladý.Takže protekce nekonala a já se dřevěným dobytčákem ploužil do Volar. Tam nás dojela zhruba polovina osazenstva vlaku.Na nádraží ve Volarech byly připraveny hlídky z posádky s červenými pásky a nápisem ,,Vojenská policie“ a tihle hoši nás začali řadit do pětistupu.Mnoho branců bylo alkoholem povzneseno nad starosti prvovojáka a tak řvaní hlídek ignorovalo. Nastala strkanice a organizované hlídky nás vedly za hulákání opileckých písní do kasáren.Za vstupní branou kasáren byla nástupní plocha (lidově – vojensky řečeno buzerák) a tam nás nechali nastoupit do řady. Nejdříve nám přikázali odevzdat všechny lihoviny , nože a jiné nepatřičné předměty. Při tom nás sledovali ostatní vojáci, pro které to bylo divadelní představení.Pak jsme se šli ostříhat, umýt, vyfasovali jsme uniformu a zelený kufr, kde byly modré tepláky a žluté pyžamo, holící potřeby,krém na vojenské kanady,elegantní hnědé polobotky, zelené košile a ponožky – to všechno poskládané v papírovém kufru.Následovala první vojenská večeře, dodneška vzpomínám na dvě strašlivě dlouhé nožičky párku. U dlouhého kovového pultu v kuchyni nám je posílali na otlučených talířích s výkřiky: ,,Tak si pohněte ptáci, jedu,jedu,jedu zobani“. Všechno na povel, dojídat odchod z jídelny, takže ti poslední v řadě ještě nedojedli a už museli odcházet z jídelny, řadit se před jídelnou do zástupu. ,,Pochodem v chod!“, mašírovali jsme do místního vojenského kina, kde nás večer rozdělovali kam kdo pojede. Mě naveleli do Sušice ke spojařům a tak když jsem o půlnoci nastupoval do zeleného autobusu, měl jsem pocit, že už pro dnešek bude konec buzerace. Ale chyba lávky! V kasárnách v Sušici jsme museli do tří hodin čekat kam s námi,kde budeme spát, slibovali nám, že se budeme dopoledne moci trochu přispat…… Opravdu hloupá naděje. V šest hodin ráno nás vzbudili a v šest deset nás hnali na rozcvičku. Proklínal jsem život a socialistickou pohraniční stráž, ty zelený hlavy, ty zakomplexovaný frajtry, co si na nás zgustli, ty mozky vymaštěné a vojenským životem zblblé.Půl hodiny cvičení , příprava na snídani a pak v zástupu pochodem do jídelny, vše na povel, raz dva, raz dva.Zelená pakárna, jebu tvojumať vole, gumy zase řáděj a další podivná slova, zkomolená čeština a slovenština dohromady a k tomu východoslovenština s trochou maďarštiny. Prostě řád, pořádek, život podle rozvrhu, všechno pěkně naplánované na celý den, týden, měsíc, rok……..Záviděl jsem těm vyčůránkům, co si našli nemoc, postižení, dědičnou chorobu – prostě nějakou překážku, aby na tu vojnu nemuseli. Oblíbená byla duševní choroba, jsem úplnej magor páni důstojníci! My prosťáčci jsme si nic nevymýšleli, my jsme prostě narukovali a teď to máme. V dlouhém přízemním baráku sídlila spojovací rota a tam nováčky rozdělovali. Celou tuto akci vedl major Veverka,velký sportovec a v té době aktivní fotbalový prvoligový rozhodčí. Nakrátko ostříhaný na ježka,štíhlý sportovec v přiléhavé uniformě pohraniční stráže nám vyprávěl o kopané a my jsme na chvilku zapomněli na vojnu. Vykládal nám bez politických komentářů o spojařině u pohraničníků, o tom jaké jsou specializace a kde jsou jaké kurzy pro nové vojáky. Existovaly různá odborná zaměření. Například to byly mechanici -opraváři signálních stěn na hranicích a jejich propojení na pohraniční roty, zdrojaři – ti se starali o různé typy bateriií a benzinových zdrojů napětí a konečně telefonisti, a v této skupině jsem nakonec skončil i já.Po příjemném dopoledni nás major po diskusi rozdělil s určil jmenovitě, kdo kam půjde.Mě čekala poddůstojnická škola Březové u Sokolova v délce půl roku. Dalších pár dní jsme čekali na rozkaz k odjezdu.Zatím jsme trávili čas na rotě a jako budoucí ,,frajtry“ si nás služebně starší vojáci, tedy mazáci, řádně vychutnávali.U vchodu do baráku spojařské roty byl stolek, kde měl celodenní službu určený poddůstojník a jeho pomocník. My noví vojáci jsme museli tedy vždycky projít na svůj pokoj okolo stolku dozorčího roty a ten vyžadoval přesné dodržování vojenských řádů. Při cestě ven z roty jsme museli vojensky pozdravit a projít pořadovým krokem okolo poddůstojníka, při cestě na ubikaci totéž. K tomu ještě probíhala kontrola oblečení, zda mám knoflíky řádně zapnuté, zda opasek se zelenou hvězdou je správně zapnut a utažen, zkrátka na všechno předpis, rozkaz. Když nás chtěli trochu přidusit, stoupli si poddůstojníci asi pět metrů od sebe v celé délce chodby a my pochodovali a salutovali celou délku chodby. Ta byla dlouhá asi 50-60 metrů a když se jim náš vojenský projev nelíbil, tak nás vraceli zpátky a my jsme zase celou cestu absolvovali znova. Samozřejmě jsme museli uklízet nejen na svých pokojích, ale i chodbu ,záchody a umývárku. Po večeři jsme povinně sledovali televizní noviny a pravidelně probíhalo politické školení mužstva. To bylo asi to nejdůležitější pro službu v tehdejší í době, všeobecně se vědělo, že z našich mládenců nebudou příliš velké opory Varšavské smlouvy. Tak si soudruzi zakomponovali tu uvědomělost do zákonů tehdejší ČSSR a my jsme se učili nazpaměť a do bezvědomí například vojenskou přísahu a vojenské řády. Musím říci, že se jim to celkem dost podařilo, některé věty i výcvik si pomatuji celý život. Musím říct, že si nás v Sušici na spojařské rotě v říjnu 1975 opravdu dokázali vychutnat. Když jsme dělali zkoušku tělesné způsobilosti, tak se několik z nás při běhu na 1 km pozvraceli už před cílem, když je kamarádi vlekli kasárenským okruhem., aby se vůbec nějak dopotáceli do cíle Pak se konal šplh po laně bez pomoci nohou (bez přírazu) a s pomocí nohou Většině z nás to bylo ale jedno, viseli jsme na laně kam nás ostatní vysadili a nahoru jsme se pouze dívali. Bože ta výška! Je faktem, že se našlo pár šílenců, co vyšplhali i dokonce bez přírazu. To byl pro nás podivný druh, který jsme my hospodští návštěvníci zvědavě okukovali.Už tenkrát byla tělesná způsobilost branců mizerná. Dneska si to málokdo umí představit, že bez předchozího tréninku dokáže vůbec někdo zdolat překážkovou dráhu vytvořenou speciálně pro příslušníky pohraniční stráže. Byl to ale jen a jen takový odvar před budoucím pobytem v poddůstojnické školy. Po týdnu strávené na spojovací rotě v Sušici jsme odjeli do Březové u Sokolova, kde nám začala půlroční příprava na velitele spojovacího družstva.Bylo nám řečeno, že když budeme mít šarži, nebudeme již muset vykonávat rajóny a jiné potupné činnosti, které jsou souzeny novým vojákům, česky řečeno bažantům,zobanům,ptákům ……..Každé ráno řval dozorčí roty v šest hodin budíčéék, budíčéék, nástup na ránní hygiénu, nástup na snídani, nástup na rajóny, nástup na chodbu – prostě pořád byl na něco nástup. Když se našim velitelům zdálo, že jsme pomalí, tak jsme opětovně nastupovali znovu a znovu, ve všední či v sobotu,bylo to doslova jak ,,U blbejch“.
