V naší spojařské poddůstojnické škole existovaly nejroztodivnější vyučované předměty na jejichž názvy si dnes již nevzpomínám. Ale tělesná výchova, to je takový předmět známý, rozšířený již od základní školy, takový odpočinkový předmět- ten bych chtěl připomenout.Že se jedná o relaxační záležitost -to jsem si myslel po zkušenostech z dosavadní výuky. Ovšem i zde jsme museli plnit limity, když to nešlo, tak se trénovalo pod dozorem určeného poddůstojníka. Běh na 1 kilometr, to byla oblíbená disciplína. Nasadili jsme modré tepláky, zelené ponožky a kecky, jednotná ústroj, to byla nádhera. V kasárnách existovaly i jiné ,,super“ disciplíny. Byly to cviky na hřišti, kde byly postaveny železné gymnastické nářadí, natřené modrou barvou a tam se cvičilo – na bradle, jakési kladině, hrazdě, šplh po laně a podobné lahůdky. Tahle hrůza se jmenovala ,,gorodek“, ruské názvosloví bylo přirozené, že.Před tím byla například dvouhodinová bojová příprava, to se zase běhalo v maskáčích a kanadách, nebo se pochodovalo. Tak se mnohdy stalo, že jsme ztratily síly už v prvních hodinách a při teoretické výuce na učebně jsme usínali. Samozřejmě vše bylo na povel, pochodem v chod, nástup sem, nástup tam……Chtěl bych ještě doplnit – v PŠ probíhal výcvik radistů, dálnopisců i jiných speciálních zaměření a ti všichni procházeli podobným výcvikem. Nebylo kam utéct, vycházek mnoho nebylo tak jsme si odpočítávali dny a noci do konce kurzu. Vzpomínám, jak se jednou za branou objevila jedna známá dívka i s rodiči, která přijela za mnou znenadání na návštěvu. Proboha, co ta tady hledá, očekával jsem tu nejhorší možnou zprávu. Naštěstí si mě přijela jen oťuknout, jaká by ji se mnou čekala perspektiva. Já si dopisoval s několika dívkami i kamarády, času jsem měl dost a srdce rozervané nekonečností bytí. Stejskalo se mi a bylo mi teskno, záviděl jsem těm v civilu, jak si pěkně žijí. Věra mi přinesla řízek a já s ní strávil nedělní odpoledne chozením po polích, jednoduše řečeno, chybělo ono potřebné zázemí.Její představy jsem zřejmě nenaplnil ani náznakem. V podvečer dívka Věra odjela a já se dostavil do nejbližšší restaurace, kde jsem pil jedno pivo za druhým, až mě vypudili kolegové – mazáci. Takticky jsem ustoupil do předem připravených pozic. Tímto jsem si vybral možnost náhlé vycházky a když za mnou přijeli kamarádi Vlasta s Jardou, nedostal jsem vycházku a kluci se po krátkém rozhovoru u brány odebrali sami do místní restaurace. Jednou jsme se v lednu 1976 (asi) dočetl na nástěnce pro výcvik, že celý jeden den budeme věnovat lyžařskému výcviku pod vedením kapitána Korycha, tedy velitele roty, že se přesuneme na sjezdovku a budeme se učit lyžařskému umění. A tak se i stalo. Ve čtyři hodiny ráno jsme vstali a v pět ráno vyjeli směrem k horám. V maskáčích vzor č.60, na korbě známého nákladního vozu Praga V3S a v mínus 15 stupních byla naše kolona připravena vyrazit. Naše sjezdové boty kanady, dřevěné lyže s vázáním Kandahár, zelené rukavice a ušanka, prostě závodníci světového poháru. Do maskáčů jsme si přidávali teplé vložky uchycené na maskáčích pomocí knoflíků. Ty ovšem leckde chyběly a tak se teplé vložky při jakémkoliv pohybu přesouvaly po celém těle. Končilo to tak, že tam kde chyběly, začaly nám omrzat končetiny, tam kde se nahromadily, tam se tvořily pod oděvem podivné boule a občas se stalo že nám vypadly na sjezdovku. Musím říci, že cesta na sjezdovku byla strašlivý tříhodinový zážitek. Po dojezdu na místo mnozí z nás nebyli schopni ani slézt z korby náklaďáku. Kapitán Korych jako hlavní instruktor vyskočil z kabiny prvního vozidla a na své důstojnické kanady si navlékl ony úchvatné dřevěné lyže. V uniformě a s brigadýrkou působil na sjezdovce impozantně. Existovali pro pohraničníky i jakési bílé maskovací oděvy, ty jsme ale ve výcviku sebou neměli. Musím ale všem sdělit, že vojsko se o své vojáky umělo postarat. Vezli jsme si sebou menáž ve várnicích, takže jsme dostali do ešusů přímo u sjezdovky teplou polévku, hlavní jídlo a i teplý čaj. To nám ale před strašlivou zimou mnoho nepomohlo. Ještě že jsme na kopec museli hezky pokaždé vylézt, to nás zahřívalo, věčný pohyb .Únava po celodenním pobytu v mraze byla hrozná. Zajímavé bylo, že po tomto šíleném výcviku nebyl snad nikdo nemocný. Cestu zpátky si už nepomatuji, naštěstí jsme si večer s kamarády odškrtli další den, to bylo pozitivní. Existovala i jakási odborná průprava. Učili jsme se například o spojovacím uzlu SUD 3. Bylo to vlastně menší nákladní auto, které za kabinou řidiče mělo prostor s vysílačkami a telefonní ústřednou a další spojovací články.  Také tam existovaly různé kabely a záložní benzinový zdroj proudu. A o tom jsme se učili teoreticky i prakticky. Takže se procvičovalo co je k čemu, jak a kdy co zmáčknou, aby to fungovalo. Muselo hlavně fungovat spojení, to jsme zahlásili , tím jsme splnili zadání a pak už byl konec. Něž jsme k tomu dopracovali, to někdy trvalo. Probíhalo také maskovaní a jiné krytí onoho vozidla, také byly u něj různé doplňky, rozvody kabeláže a další a další. Už tenkrát v polovině sedmdesátých let to byly vykopávky, technické zajímavosti  do muzea, ale světe div se, přesto to fungovalo i mnoho let po skončení mé vojenské služby. Vedle těchto rarit existovaly i modernější spojovací prostředky, tam byli mí někteří spolubojovníci. Také jsme drželi různé služby, abychom se dostali více do praxe. S hrůzou  vzpomínám na službu na místní telefonní ústředně, kde se spojovali telefony v kasárnách mezi sebou či z venkovním světem. Probíhalo to asi tak – zazvonilo to a odklopila taková klapka velikosti pětikoruny, kde bylo drobným písmem napsáno třeba velitel první roty. Tak jsem zvedl sluchátko a tam se ozvalo: ,,Tady kapitán X, spojte mi velitele druhé roty kapitána Y.“ Já jsem musel říct:,,Spojím“. Vzal jsem příslušnou šňůru (né jakoukoliv), zazvonil jsem na velitele druhé roty kapitána Y a sdělil mu: ,,Volá soudruh kapitán X“. Když s tím souhlasil, propojil ony dvě šňůry a sdělil oběma :,,Spojeno“.Když ukončili hovor, zatočili kličkou u svého telefonu a mě na ústředně klapka a tak jsem měl poznat, že hovor byl ukončen. Nastávaly ovšem různé situace, hovor zůstal spojen, účastníci se pak nemohli dovolat nikam a zuřili, nebo se mi podařilo spojit někoho jiného a tak se také rozčilovali. Byla služba vskutku pro pevné jedince, po dvanácti hodinách na tomto přístroji jsem padal na ústa.Na úrovni pohraniční roty a pohraničního praporu jsem se s těmito přístroji  už nikde nesetkal. Spojovací přípravu (za přesné názvy neručím) u naší roty vyučoval nadporučík Nosek. S odstupem času jsem ho svým způsobem obdivoval. Takovou nejrůznějších snůšku profesí nebylo snadné něčemu naučit nějakým normálním způsobem. Někteří z nás vůbec nerozuměli, o čem se mluví, takže byli během výcviku přesunuti do méně náročných kurzů. Veselou disciplínou v tomto předmětu byla instalace a tažení polního vedení přírodou. To bylo opravdu jak v nějaké grotesce. Vyfasovali jsme zelenou kovovou špulku se zeleným drátem. Jeden voják ji měl na zádech a co nejrychleji se měl dostat k cíli, ostatní připevňovali po stromech vedení zeleným kabelem (tkzv. PK). Taky se s námi občas mluvilo tak kamarádsky až otcovsky. To měl na starosti zástupce pro věci politické kapitán Borecký. Občas se to odehrávalo po skončení politického školení mužstva (PŠM). On takto už jsme znali z domovů, věděli jsme, že nějaké protikomunistické a hlavně protivojenské řeči by se tvrdě obrátily proti nám. Jednou se nás ptal: ,,Tak chlapci, co byste tady rádi ve volném čase provozovali? Máme tady různé kroužky, těch se jistě budete účastnit.“ Někdo se někam přihlásil, ale většina se těšila, že půjde raději na vycházku do hospody či se budou povalovat na kavalci. Nevím, co mě to napadlo, ale přihlásil jsem se s návrhem: ,,Soudruhu kapitáne, myslím, že nám tady chybí divadelní kroužek!“ Ono to bylo ode mě takové hnutí mysli, jako měl asi Švejk, kdy se polnímu kurátorovi Otto Katzovi rozplakal na kázání, aby měl aspoň jednoho polepšeného hříšníka. Měl jsem pocit, že tomu našemu vojenskému ,,tátovi“ , musím udělat taky radost, že aspoň nějaký voják bude mít vlastní pozitivní nápad. Kapitán Borecký byl nadšen. Vzpomněl si asi na padesátá léta, kdy se zpívalo všude, básnilo se o světlé budoucnosti, lovila se mandelinka bramborová – americký brouček, všechno bylo jasné a zářivé. To si představil, že s tím začneme v lednu 1976, že bude celá rota divadelních nadšenců. Skutečně se pár šílenců přihlásilo a náš velitel družstva, svobodník Kola byl pověřen vedením tělesa, měl z tohoto úkolu jistě,,radost“. Kapitán Borecký nám začal nadšeně vykládat o možném vystupování na recitační soutěži mezi pohraničními útvary. My jsme ale věděli, že se toho už moc nestihne, že před koncem března tady končíme a když budou závěrečné zkoušky ve zdejší poddůstojnické škole, tak už moc básnit nebude. Co jsem si neuvědomil byla skutečnost, že jsem na sebe upozornil a od tohoto okamžiku už jsem v hledáčku. Už si se mnou povídal o životě , o rodině, o práci co dělám v civilu. Po krátkém čase měl se mnou pohovor o mé politické budoucnosti, přesvědčil mě, abych se stal kandidátem strany. Bylo nás ovšem víc takových. Dostali jsme dva dny tkzv. Volné opuštění útvaru pro vyřízení formalit v místě bydliště. K naší kandidatuře se musel vyjádřit zaměstnavatel i uliční výbor KSČ. Konečně se podívám domů! To nebyl problém, takže jsem byl přijat v březnu jako kandidát (to byl dvouletá čekací lhůta než mě mohli přijmout za člena). Třídně jsem byl dělník, takže ideální figura do partaje, mohli pak na mě přijmout dva úředníky a zachovat si zdravý poměr dělník/úředník ve straně. Když jsem začal účastnit schůzí místní organizace KSČ, začal jsem chápat, že jsem udělal pěknou pitomost. Pochopil jsem, že nechci vládnout ve společnosti, ani vést třídní boj, chodit na schůze (na vojně to bylo skoro jedno), ani se angažovat ve společnosti – trochu pozdě chlapečku! Důstojníci – partajníci tvořili velkou většinu členů. Byl jsem z toho nervózní, to jsem s nimi měl vést soudružskou diskusi a za dveřmi místnosti si postaví do pozoru, pak si mě vychutnají po vojensku a pomažu na rajóny, nebo něco podobného. To už ale klepaly zkoušky na dveře. Nebyl jsem génius, ale zkoušky jsem udělal, prokoktal a pročervenal se ústními zkouškami s prospěchem ,,vyhovující“. Vzhledem ke známce ze zkoušky (systém byl : pětka jako jednička, čtyřka jako dvojka – holt sovětský vzor, trojka jako trojka, dvojka jako čtyřka – čili vyhazov). S mojí trojkou ze zkoušky jsem byl předurčen ke službě ve velitelské četě na úrovni praporu, se čtyřkou šel kolega Havrlík do Sušice do spojové roty a kdo měl pětku tak měl šanci na Prahu, na velitelství PS. Dostal se tam kolega, který už měl malé dítě a pětku taky nedostal (byl to nejmenší člen družstva Zdeněk Jelínek),Viktor Kaplan dostal ,,umístěnku“ tuším do Železné Rudy, takže ten klíč pro umisťování byl asi různý. Já se po půlročním působení u PS chystal opět zpátky do Volar, na funkci telefonisty, česky řečeno – šel jsem sloužit jako obsluha poloautomatické telefonní ústředny, kterou jsem před tím nikdy neviděl.