Když někdo nastupuje do vězení a ví, že je nevinný, nemá asi zrovna dobré pocity. Když někdo nastupoval na dvouletou prezenční službu za socialismu, neměl asi také dobré pocity. Sice mu říkali, že je to čestná povinnost mladého muže, ale kdo by chtěl v sedmdesátých letech bojovat s imperialisty, tudíž s americkou armádou? My ne. Ale všichni jsme toho 30. září 1975 mlčeli, někdo totiž byl již v Praze tak společensky unaven, že mu to bylo jedno, někdo se na nádraží loučil se svou dívkou či rodinou. Já jsem doma sbalil pár věcí – tedy hlavně povolávací rozkaz, doklady, pár stokorun tvrdé československé měny, rozloučil se s matinkou a vyrazil.

V povolávacím rozkaze bylo sice výslovně napsáno, že nástup do vojenské posádky musí proběhnout podle pokynů (hlavně nebýt namol – tehdy se ještě s drogami nepočítalo).

Ovšem to byla pouhá teorie. Někteří jedinci přijeli vojenským vlakem do Prahy již řádně posilněni a vyřvávali do ranního nástupiště různé popěvky, většinou přisprostlé či písně různě zkomolené. Na nástupišti i ve vlaku byla vojenská hlídka a železniční policie, pardon – veřejná bezpečnost. Udržovali jakýsi pořádek, ale udržet vlak podnapilých mladíků byla nesnadná práce.

      Vlak se rozjel, na perónu zůstali mávající dívky, maminky a jiní doprovázeči mužných jinochů. Já vyjel odpočinutý, neboť jsem si prodloužil zákonné dvoudenní volno před nástupem vojenské služby ze dvou na tři dni, neboť mi to lépe vyhovovalo a stejně jsem si říkal, že svůj ponk v depu Kačerov dva roky neuvidím. Ovšem jsem netušil, že moji nadřízení udělají z toho jednoho dne neomluvenou absenci, česky ,,Áčko“ a budou mi krátit plat s patřičnou sankcí. Tak můj táta přišel pro výplatu syna – vojáka a dostalo se mu informace, že místo 1400 Kč čistého za měsíc, dostanu něco málo přes jedenáct set. A navrch ještě kupu řečí, že jsem se zachoval jako lump.

      To jsem při jízdě dřevěným vojenským dobytčákem neřešil, byl jsem zvědavý, co mě čeká, trochu se mi chtělo věřit reportážím uváděných v televizi. Tak třeba ,,vynikající „ pořad Azimut, ten v sobotu ráno opěvoval naši armádu, pohraniční stráž, veřejnou bezpečnost a jiné uniformované složky. V reportážích se mimo jiné, vysvětlovalo, že žádné mazáctví prakticky neexistuje, že naši starší kamarádi pomáhají, velitelé jsou vlastně druzí ,,tátové“, že z nás budou po dvou letech chlapi. Přece jen jsem poněkud pochyboval, osobní zkušenosti starších kamarádů byly přece jen odlišné od oficiálních komentářů. Byli jsme programově oblbováni a tak mnozí z nás věřili tomu, co říkali v televizi, co psali v novinách a o tom horším jsme nechtěli slyšet.

      Dobytčák měl cílovou stanici Volary, tam po šesti hodinách kodrcání a zastávek skutečně dorazil. Šli jsme rozevlátě po silnici vedoucí z nádraží, posilněni alkoholem jsme se domotali až na nádvoří kasáren Pohraniční stráže – a to vše za asistence vojenských hlídek a několika příslušníků veřejné bezpečnosti.

   Nechali nás nastoupit do řady na nádvoří kasáren, kolem byly rozloženy jednopodlažní dlouhé baráky s chodbou uprostřed, ze které byl přístup na obě strany do malých místností.

Ty byly vybaveny kovovými postelemi, byly vždy dvě nad sebou, každý tam měl kovový stolek a dílenskou plechovou skříň.

     Posbírali povolávací rozkazy a poslali nás ostříhat, to bylo pro armádu zřejmě to nejdůležitější.  Sebrali nám civilní šaty a my vyfasovali vojenské věci. Nejen vycházkovou uniformu a hnědé polobotky, ale zelený kufr plný věcí. Například zelené ponožky letní i zimní,košile,žluté pyžamo, modrou teplákovou soupravu, zelené kecky a trenýrky, holící krém Barbus a štětku na holení, černý krém na boty a další výbavu. Nesmím zapomenout na občerstvení – párek s chlebem a hořčicí, tem kuchaři házeli na talíř ve výdejně z půlmetrové vzdálenosti a tak se občas netrefili. Zoufalý nováček pak lovil páreček na zemi.,,Jedu,jedu ptáci“ řvali na nás svobodníci a služebně starší vojáci. Atmosféra se nám nováčkům zrovna nelíbila a očekávali jsme i horší vývoj událostí. To se nám většinou splnilo.