Měli jsme doma psa, jezevčíka drsnosrstého, který byl strašně, ale opravdu strašně dlouhý. Fenku Hanny jsme oslovovali,,Hanďoure“, tedy jako ,,chlapáka psa „, měli jsme ji doma od počátku devadesátých let. Na tom není ovšem nic zvláštního, psího kamaráda má dneska každý druhý.

Já jsem osobně nikdy předtím žádného psa předtím neměl, koupili jsme si ho po smrti mé manželky, která nechala na světě dvě malé holky, tak jsme s tím pesanem mazlili, hráli a vyváděli lumpačiny a tak nám ,,Hanďour“ pomáhal zapomenout, zahnat stesk a černé myšlenky.

Štěně – to je radost i starost, povinnosti ale především. Očkování, odčervování, pravidelné venčení , základní výcvik, vodítka, obojky, pelíšek do předsíně a tak podobně. Roky utíkaly, z holčiček byly slečny, nezbývalo už tolik času na na psího obyvatele našeho bytu.

Pejsek nám zestárnul, prodělal nějaké psí operace, zhoršil se mu zrak a musel brát prášky – tak jako my lidé ,ale to mu mlsounovi neubralo chuť k jídlu.

Po svých šestnáctých narozeninách ,,Hanďour“ začal už tak pomalu chodit, počůrával se po bytě, nevyběhl už schody do patra a tak jsme ho nosili. Dostal kabátek na zimu – už jsme to nepovažovali za něco divného v jeho věku, ale byl doma daleko víc sám a tak se musel nějak zabavit – a to tak , že chrněl, chrápal, jak jinak to říct?

Když mu bylo moc špatně , odvezli jsme ho v pátek na psí polikliniku na Libuš. Uź to byl silně apatický pes, jenom zvedal hlavu, když se s námi loučil. Druhý den nám paní v bílém plášti a s ukrajinským přízvukem řekla, že našemu pesanovi je mizerně a zda mu mají zkusit dát kyslíkovou masku. Netušili jsme přesně, co to znamená ,ale předpoklad byl, že mu tím pomůžeme, odlehčíme a že se to všechno může zlepšit. ,,Hanďour „ležel na čemsi, co připomínal bílý katafalk a byl asi už mimo realitu.

V noci ve čtyři ráno nám zavolala ona žena v bílém a sdělila, že už nemá cenu psa držet pod kyslíkovou maskou a zda souhlasíme s odpojením. Nu – tak co se dá dělat, všichni tam jednou musíme.

V neděli jsme si došli do oné polikliniky pro obojek, vodítko a kabátek. Všichni jsme plakali, slzy nám padaly na podlahu a tak jsme bez diskuzí zaplatili požadovaných sedm tisíc korun. . Našeho mrtvého psa už nějakým zpopelnili , my ho už neviděli a tak nám zbylo jen zoufalství , vzpomínky a pár fotek. Tak ještě jednou – spi v pokoji Hanďoure !