Je to jako včera. Stáli jsme nastoupení v řadách a před námi dva učitelé zasazovali lípu. My žáci 5.B se ptali naši třídní Grofové : ,,Soudružko učitelko, proč se tady sází tahle lípa?“ Někdo ji oslovil ,,paní učitelko“ , my jsme se ale drželi tradice výchovy. Naše ředitelka měla projev – něco o svobodě, o tradicích a první republice, moc jsem tomu nerozuměl, ale tušil jsem, že se něco děje, že toto jaro je nějak všechno jinak. Lidé se víc na sebe usmívali, byli nějak veselejší, sršelo z nich očekávání z budoucnosti. Naše třídní nám po návratu do třídy vysvětlovala, že dnes se můžou říkat ve škole při výuce takové věci, co dříve bylo zakázané. Je to prostě svoboda a sázení lípy, která je náš národní strom, byl symbolem svobody.My žáci ale musíme poslouchat,  můžeme prý dnes o všem mluvit otevřeně a upřímně, ne jako dřív.

My jsme měli ovšem i jiné starosti. Od září se nám změní složení kolektivu, budeme rozdělení na sportovní , studijní a takovou ,,zbytkovou“ třídu, já chtěl do té sportovní, tam jde i můj nejlepší kamarád Milan. Když k nám přišel vybírat náš tělocvikář Zajíček typy do budoucí sportovní třídy, hlásil jsem se také, moc jsem si to přál. Nastaly prázdniny a já se těšil do šesté třídy, byl jsem vybrán ,,mezi sportovce“, takže jsem se mohl vytahovat před dvěma mými ostatními kamarády z našeho domu.

      Prázdniny utíkaly jako voda, byly jsme u babičky na Vysočině, už jsme si dvacátého srpna připravili svoje věci s tím, že 22. srpna pojedeme domů. Ráno jednadvacátého srpna mě vzbudil v pět ráno strýc, který se chystal do práce. ,,Jsme obsazený rusákama, rusáci nás obsadili,“ Malá vesnička byla v pohotovosti, lidé se vraceli od autobusové zastávky s tím, že žádné autobusy nejedou a nepojedou. Do konzumu nedovezli chleba a pečivo, rychle nastal nákupní chaos, fronty na všechno, lidé byli k sobě ale vstřícní a společné obavy z budoucnosti je stmelovaly – alespoň na chvilku.

      Na úzké silnici za lesíkem bylo slyšet dunění motorů, kolony tanků rachotily několik hodin a někteří odvážlivci šli pozorovat kolonu. Babička i strýcové měli v živé paměti druhou světovou válku, pomatovali si násilí, tragédie obyvatel i strach rodin o životy i majetky. Měli tak obavy z ,,bratrské pomoci“, rozhlas i televize informovaly o mrtvých a zraněných spoluobčanů, o hmotných škodách v republice. Ale už 23.srpna začalo fungovat autobusové spojení. Já, matka a můj čtyřletý bratr Miloušek jsme mohli odjet domů do Prahy. Na autobusovém nádraží na nás čekal táta. Když jsme dojeli na Florenc, táta nás objímal se slzami v očích. Nikdy předtím jsem ho takhle neviděl. ,,Já se o vás strašně bál, tady v Praze jsou mrtví , těm vojákům je jedno koho střelí……“.

            Do školy se nastupovalo normálně prvního září, atmosféra ve škole byla plná emocí a my dvanáctiletí jsme ji také prožívali. Nás kluky zajímalo také , jak se bude rozvíjet naše sportovní ,,kariéra.“ Budoucnost se rýsovala především v košíkové. Děvčata povede paní učitelka Koštejnová, kluky pan učitel Zajíček. Budeme mít víc hodin tělocviku, budou různé sportovní aktivity i v jiných druzích sportu, v lehké atletice a i v nových sportech, které jsme ani neznali. Také jsme se dověděli, že náš spolužák z páté třídy Petr Tereba, už nikdy s námi nebude hrát fotbal.Zemřel během prázdnin na zánět mozkových blan.

       Učitel Zajíček jako hlavní iniciátor basketbalového nadšení na ZDŠ Petřiny-sever, měl na začátku školního roku 1968-69 zásadní projev na úvod. Každého z nás vyvolal, ten se musel postavit a něco říct a něco si poslechnout. Také já se musel postavit a tak se dozvědět: ,,Tady Pepa , ten musí zhubnout, aby mohl zapadnout do našeho sportovního kolektivu“. Tak nějak podobně hovořil a já si to dobře zapamatoval. Dalším bodem jeho projevu bylo jiné téma.

Posadil se neformálně na první lavici u tabule a začal:,,Chtěl jsem vám říct, abyste mi říkali pane učiteli, slovo ,,soudruh“ se často komolí, pak je z toho ,,souško, sodrhu“ a podobně“.          Tak jsme mu to bez problémů slíbili. Začal nám sportovní život, neustálé tréninky basketbalu,volejbalu,kopané, lehké atletiky. Já se ještě přihlásil do oddílu TJ Petřiny , kde jsme v ,,dolíčku“ na Větrníku trénovali se Slávou Bolardem základy volejbalu. Prostě každý den byl nějaký trénink, zápas, turnaj, pořád jsme byli ,,v pohybu“.

     Neznali jsme počítače, internet, v televizi nebylo nic moc zajímavého – prostě sport byl podporovaným vybitím energie , byl tolerovaný vládnoucí mocí, takže jsme svůj volný čas věnovali tomuto fenoménu. Vždyˇmy kluci jsme měli být za pár let potencionálními obránci tábora míru a socialismu, takže jsme museli být fyzicky zdatní pro tento ,,vznešený“úkol.