My jsme hoši, hraničáři ……

   – to byl začátek jedné povolené vojenské písně u Pohraniční stráže v polovině sedmdesátých let. Když jsme nastoupili v roce 1975 k vojenskému útvaru  do Volar, netušil jsem, jakou klikatou cestou se dostanu ze spojařského výcviku zpátky do této posádky.

   Přesunuli nás do Sušice a ty ,,vybrané“  poslali  po několika dnech do poddůstojnické školy do Březové u Sokolova, kde jsme měli strávit 6 měsíců výcviku.

Tam začal pořadový výcvik,to je zdravení, pochodování podle povelů a taky nás učili pochodovat s písněmi       ,,na rtech“ , samozřejmě s písněmi revolučními. Jedním z ,,trháků“ našeho skromného repertoáru byla píseň asi s těmito slovy – alespoň kousek toho skvostu.

   Tmy vlády je svržena, zář rudá zalila povodeň dělnických mas.

   Jen dál rudí průkopníci, přiložte pušky k líci, až zazní revoluce hlas.

Refrén :

Halí,hola od lodi  k lodi, od fabriky k fabrice jdem!

A s otroky revoluce, s prapory revoluce na celé zemi vyhrajem!

      Tak nějak to bylo. A my to museli všichni umět nazpaměť. Když  našim poddůstojníkům nelíbilo naše nesmělé a tiché prozpěvování, tak vzali v sobotu na posádkový kinosál a my tam několik hodin zpívali a zpívali, přitom jsme pochodovali na místě a pak si vybraní jedinci za odměnu mohli tuto místnost vytřít, uklidit příslušné toalety , vše pochopitelně po večerce.

Jo,jo, revoluce musí být také veselá, radostná a čistá !

       Můj kamarád z paneláku Pavel tvrdil, že u pohraničníků a zvlášť na ,,čáře“ jsou lepší potravinové příděly , že se tam vojáci najedí. To bych si netroufal hodnotit, fakt jsem nedělal inspekce po útvarech, ale menší rozdíly tu byly a to nejen v přídělech potravin.

    Hned po nástupu jsme vyfasovali zelený kufr  a v něm byla naskládána výstroj pohraničníka – zelené košile, zelené trenýrky a ponožky, krém na holení Bambus za 4 Kčs, modré tepláky, žluté pyžamo a tento výčet doplňovala vycházková uniforma zelené barvy, hnědé lodičky a brigadýrka. To dohromady tvořilo nejen uniformu, ale také vkusný společenský oděv tvrdila tehdejší propaganda. Já osobně měl problém s velikostí brigadýrky.

V přijímači měli největší číslo 60 a tato velikost mi nestačila. Proto byl na velitelství brigády Sušice vypraven kurýr, který měl za úkol přivést odpovídající vojenskou čapku. Bohužel, ta byla stejně ještě malá, leč vojenský erár dospěl k názoru, že můj  ,,případ“ je tímto uzavřen , jsem tudíž nucen nosit brigadýrku tak, aby nepadala. Pokud čapka bude padat, je odpovědnost na mé straně a mohu být dle vojenských předpisů být trestán kázeňsky za ústrojovou nekázeň.

      Snažil jsem se brigadýrku roztáhnout různými způsoby. Moc se mi to nepovedlo, jenom se mi podařilo poničit vnitřní ocelovou pružinu, která dávala čapce vojenský tvar. Vznikla tak podivná zelená koule, kterou jsem pokaždé nasazení musel ručně tvarovat do přijatelné podoby. Aby čepice nepadala, chodil jsem strnule, aby se hlava hýbala co nejméně, jinak byl tento znak vojenské dústojnosti neustále na zemi.

     Velení roty telefonistů v poddůstojnické škole byla svěřena do rukou pravého vojáka .

Náš šéf, kapitán Korych, byl prototypem velícího důstojníka socialistické armády,navíc ve službě u pohraniční stráže. Relativně štíhlý, vysoký, rázného vystupování, dobře padnoucí uniforma. Dokonce si vzpomínám, že dostal epizodní roli ve filmu, kde hrál sám sebe. Jeho zástupcem pro věci politické (ve zkratce ZVP) byl kapitán Borecký, chlapík menší obtloustlé postavy , který se tvářil, že je ,,táta“ nás všech. Měl na první pohled dobrácký úsměv, pochopení v očích pro nás obyčejné vojáčky a nevyžadoval striktní vojenské vystupování. Později jsem pochopil, že takové vystupování je vlastní politrukům, měli za úkol zjistit náladu mezi vojáky, vytypovat vhodný ,,materiál“ ke vstupu do KSČ, také ovšem najít mezi mužstvem ,,antikomunistické živly“ a proti nim zakročit. Nebo takové pohraničníky, kteří se zabývali myšlenkou naši republiku opustit, než ji chránit.

    Pravdou bylo, že jsme se politikou osobně příliš nezabývali, zajímalo nás spíše dobré pivo,

dobré jídlo, cigarety, také případná ženská společnost. Všichni jsme byli automaticky ve Svazu socialistické mládeže, vytvářeli jsme různé vojenské závazky a měli z toho srandu,protože ten absurdní svět byl pro nás dočasný, jen na dva roky. Dodnes si pomatuji, jak na nás při prvním nástupu (a to ještě v civilních šatech) na nádvoří kasáren PS ve Volarech pokřikovali délesloužící vojáci.,,Za kolik to máte ptáci ?

Za 730 , za 730 že jo? Zkapete  na Šumavě zobáci!“

      To bylo přivítání, to byl ale jenom začátek, takový slaboučký  odvar dalších údálostí.