Jednoho dne (myšleno před rokem 1989), dostala většina mladých mužů povolávací rozkaz a na dva roky mašírovala splnit svou čestnou občanskou povinnost. Tak to vyhlašovala komunistická vládnoucí elita.

Bylo tedy zcela normální a běžnou věcí jít na vojnu , chodit v zelené uniformě, zdravit vždy a všude nadřízené důstojníky, dodržovat pravidla popsané v tehdejších předpisech. Tak třeba i na dovolené, ta trvala ročně deset dní a voják měl na ni nárok. Za odměnu., za dobré plnění svých úkolů a bůhví ještě za co, mohl voják dostat takzvané volno k opuštění útvaru, zpravidla v trvání dvou dnů. Ve všech případech musil nosit vždy a všude uniformu, vyjímka byla třeba na vlastní svatbu, tam na obřad  jí mohl velitel povolit .

Zvláštní  kapitolou bylo politické školení mužstva, známé tehdy pod zkratkou PŠM.                A  vůbec – zkratky nás provázely celou vojenskou službou. Třeba PVS – politická vojenská světnice, proč zrovna světnice, to opravdu nevím. Politická školení bylo prioritou, protože ať byl voják hloupý nebo chytrý, hlavně že byl politicky uvědomělí, že věděl kdo je jeho nepřítel.

Tehdy jsme cvičili, pochodovali a přísahali pod revolučními hesly, které vyjadřovaly rozhodný odpor vůči imperialistům, lásku k Sovětskému svazu a Varšavské smlouvě. Odvedli nás pod prapory obhájců věci dělnické třídy, po příjezdu do kasáren nás ostříhali, vydali vojenský oděv a párek. Po té  začala šikana a vojenský dril.

Byli jsme zastánci oné politiky třídního boje, věřili jsme snad  vládní ideologii či jsme snad podporovali aktivně politiku vládnoucí strany? To asi těžko. Kolik z nás bylo skalními komunisty a vyznavači bolševismu? Těch bylo jen hrstka, všichni ostatní to chtěli jen a jen přežít. Nepřemýšleli až tolik o bolševické propagandě, to byla jen komická nutná kulisa pod zbraněmi sovětských vojsk, tak se švejkovalo, ironizovalo, vykládaly se různé vtípky a za zády důstojníků se pošklebovali jejich  ideovým blábolům.

Když mě přidělili k Pohraniční stráži, zněl povolávací rozkaz ,,cílová stanice Volary,“

tak tam jsme po stovkách napochodovali do kasáren a tam nás ,,hodní“ důstojníci v první fázi osvobodili od lahviček alkoholu, kterými jsme byli bohatě vybaveni. A tak jsem se stal přisluhovačem režimu, dokonce pěstí dělnické třídy a basta. To nám vysvětlilo několik historiků, kteří v době útlaku chodili do základní školy a dnes rádi vysvětlují zločiny komunismu. A tak jsem se stal zločincem.

Faktem zůstává, že jsme se proti našemu angažmá nijak nevzpírali, kdo sloužil přímo na hranici na pohraničních rotách, mohl se dostat do týlu poměrně jednoduchým způsobem Stačilo prostě něco vyvést, třeba se pořádně opít a nepřijít včas na rotu či zpochybnit svou ideovou pevnost při ostraze státní hranice. Většina z nás chtěli přežít dva roky vojenské služby a vypadnout. Tak se jednomyslně volilo, pracovalo v SSM, jezdilo na ideové konference či se pracovalo s mladými strážci hranic (něco jako pionýrská organizace zaměřená na ostrahu hranice, prostě když děti viděli neznámého člověka ve vesnici, tak to oznámili pohraničníkům). Tento způsob života byl pro nás normální. Žili jsem s hesly pod vládou velké strany, nechtěli a nemohli ani volit někoho jiného než nám soudruzi ke ,,svobodným“ volbám připravili a že bychom ty naše samopaly obrátili proti komunistům? Vždyť organizovaných komunistů bylo 1,5 až 1,8 miliónu z patnácti mil.obyvatel – asi takové to byly počty, to skoro v každé rodině byli komunisté, tak jsem měl zastřelit strejdu nebo dědu – komunisty?

Ano, byl jsem zločinec viděno kukadly těchto ,,hodnotitelů“ minulosti, bylo nás hodně, hodně takových zaprodanců režimu. Ještě že nám to tihle chytrolíni moderní doby umějí vysvětlit.