Mám mladšího bráchu o osm roků. Když mě bylo čtrnáct, tak jemu, hošíčkovi roztomilému, bylo šest. Narodil se v půlce září a tak ho chtěli vzít do základní školy až od sedmi let. V šedesátých letech bylo dětí všude dost, až moc, bylo i jen odpolední vyučování, protože se děti do školy prostě nevešly. Škola měla proto rozhodující slovo, kdo ,kdy a do jaké třídy bude zařazen, bude – li povolen odklad tak, aby dítě chodilo třeba až od sedmi let do první třídy.

U zápisu prvňáčků mého bratra Milouška nechtěli zprvu zapsat, tvrdili o něm, že nechodil do školky a že je o proti ostatním dětem poněkud pozadu. Avšak naše matka si vybojovala přijetí svého synka a tak Miloušek nastoupil prvního září do školy. To bylo slávy! Jaké bylo překvapení , když můj bratr po čtrnácti dnech pobytu v první třídě, přinesl v notýsku informaci, že od příštího týdne nemá už do školy chodit, že až příští rok bude očekáván. Matinka se tedy vypravila do školy a co jim tam řekla, to si asi vedení školy za rámeček nedalo. Já coby frekventant osmé třídy téže školy však propadal trudným myšlenkám, že se mě někdo z vedení školy bude mstít, nebo že mě čeká potupný rozhovor či nějaké ironické narážky. Mé obavy se naštěstí nevyplnily, ale můj bratr trávil školní rok s mojí matkou doma .

Chtěl jsem hošíčka našeho trochu zabavit, aby zapomněl na dočasný vyhazov ze školy. Tak jsem si ním občas hrál to přeci starší bratr by občas měl. Zjistil jsem, že osmiletý rozdíl v tomto věku dělá divy. Milouška jsem především velmi lehce přepral, mohl jsem mu zakroutit ruce, dávat ťafky, mačkat prsty a tak vůbec mít nad ním fyzickou převahu. Občas si chodil postěžovat rodičům, ale já jim s vervou vysvětloval, že já za nic vlastně vůbec nemůžu.

Naší oblíbenou hrou se stal hokej, Hráli jsme ho v obýváku, každý jsme měli hokejku za dvacku, tenisák a zápal do hry. Nábytek duněl pod údery hokejek, tenisák lítal po pokoji, Miloušek padal do skříní i na podlahu. Přece bodyčky jsou při hokeji povoleny a já jimi nešetřil. Mladé tělo se naštěstí rychle regenerovalo a modřiny mizely rychle z těla sportovce.

Aspoň jsem ho trochu zocelil do dalšího života, no né?