V roce 1971 byla kontrarevoluce v Československu již zcela ,,zdravými “ socialistickými silami zažehnána, pomocníci našich soudruhů ze Sovětského svazu se pevně uhnízdili na vojenských základnách v naší republice, naši komunisté navazovali opět družbu se ,,správnými“ lidmi , takže ,,normalizování“ společnosti bylo v ,,úspěšné“ konečné fázi, stabilizace ve všech oblastech života byla na dosah. To se týkalo samozřejmě našeho školství, takže my dospívající čtrnáctiletí, patnáctiletí jedinci už předtím pozorovali, jak naší devítiletku opouštěli oblíbení učitelé.   Odešel náš trenér a propagátor košíkové, učitel tělocviku a přírodopisu Zdeněk Zajíček, ten byl vyhozen a začal se živit jako řidič. Odešla i naše třídní učitelka paní Koštejnová, odešli i jiní učitelé a nově příchozí vyučující začali propagovat novou linii.

Naše  navštěvovaná základka na Petřinách tak již tak,,stabilizována“ během let 1969 – 70. Nová ředitelka k nám přišla z Vysoké školy politické z Veleslavína. Učila nás předmět Občanská nauka  a vysvětlovala  dunivým hlasem podstatu třídního  boje. Její mohutná postava podtrhovala  argumenty marxismu – lenismu, proletářského internacialismu, třída se otřásala při chůzi této mohutné ženy. Jen s námahou se vešla do uličky mezi lavicemi a tak se občas otřela svými mohutnými boky o nějakého žáka. Výsledkem bylo, že jsme se krčili v lavicích, aby nás dospívající a vnímavé hochy , tato statná a živočišná žena nesrazila do uličky.

               ,,Kdyby tahle kráva byla jedinou ženskou na světě, jedinou samicí co nás může zachránit před vymřením, tak bych do ní ani klackem nešťouchl, to radši ať lidstvo vymře!“ tak to vyhodnotil náš spolužák Sejrák.  ,,Zasraný komunisti“ vydechl bokem do našich řad. To bylo jasné hodnocení. Sejrák nadával skoro pořád, nadával na svého otce – funkcionáře KSČ, nadával na politiky, na ty co dosadil ,,velký ruský bratr“, to zdravé jádro očištěné strany. Jako člen sportovní třídy hrál s námi košíkovou, volejbal a fotbal kdy při soustředění mhouřil zvláštním způsobem oči tak, aby viděl na hru.

            S oblibou si pouštěl z okna bytu nahlas gramofonové desky , díval se přitom dolů na ulici a sledoval chodce. ,, Janie je dívka jedna ze sta, nosí se nosí , jak nevěsta, pověz dneska je ten den, jsem tebou, jsem okouzlen“ . Takhle nám zpíval Franta Ringo Čech se svou tehdejší kapelou.

        ,,Sejráku, tak pojď, jdem za barák hrát čáru!  Vezmi si sebou pořádný peníze! My ti klidně rozměníme!“ Takhle jsme mockrát pokřikovali pod oknem tohoto diskžokeje. Scházeli jsme se i u školní jídelny, Pavel Švec, Pavel Múhl,  občas Luboš Pokorný řečený Mlíko , Pepa Málek řečený Tudor,Honza Pour nebo  Zdeněk Milion a mnozí další. Od  šesté třídy jsme byli třída ,,C“ čili sportovní třída, tak jsme běhali, soutěžili, hráli fotbal, košíkovou, volejbal, pořádali atletické závody. V televizi dávali černobílé sovětské filmy, hospody zavíraly v deset večer, chodilo se proto brzo spát.

         ,, Co budem dělat zejtra Sejráku?“ halasila parta. ,,Hele volové , přijely kolotoče na Větrník, tak se tam půjdem podívat!“

,,Ševče ,já jdu nejdřív somrovat k Jitřeně!“ zavelel Sejrák .Tak jsme postávali nejdříve postávali u bufetu Jitřenka a pozorovali jak na autobusovou zastávku vystupují pracující z přeplněného autobusu. To nás bavilo (i když za krátký čas jsme patřili mezi ně také)  pak jsme se vydali ke kolotoči a střelnici, kde naše pouť prozatím končila.

     Cestou jsme si halasně prozpěvovali popěvek: ,,Petřínská šlechta, jinak to nevidím, to jsme my!“ A tak jsme se zařadili sami do společenského žebříčku .